Jednu nedávnou historku ale přeci jen utrousit můžu. Byl jsem se podívat na endoskopii, kam zrovna přivezli 7 letého chlapečka na ošetření jícnových varixů. To se u dětí dělá v celkové anestezii a chlapeček tento zákrok neabsolvoval poprvé. Anesteziolog to s dětma fakt dobře uměl a tak to (dejme tomu) Tomáškovi vůbec nevadilo, stres žádný a dalo by se říct, že se vlastně těšil, až ho pan doktor uspí. "A tohle je ta bílá vodička, kterou mě uspíte?" ptal se a zajímal se o všechno, co na vyšetřovně kolem sebe viděl. Pan doktor pak začal uspávat, nejdřív plynem, pak bílou vodičkou (ARO jsem ještě neměl a fakt nevím, co to bylo zač :-)). Ta ale pálí až tak, že Tomášek začal docela dost brečet. Jenže v tu ránu usnul a už si to nebude pamatovat. Tak se na příště může v klídku těšit znova. O dost dramatičtější mi přišlo probouzení, kdy přístroje splašeně pípaly, saturace krve kyslíkem klesala k hodnotám, které u živého ještě neviděl, tepová frekvence stoupala k hodnotám, které jsem sice viděl, ale rozhodně nebyly normální. Jenže anesteziolog byl naprosto v klidu a div si jednou rukou nemíchal kafe. Když vešel jiný doktor a ptal se, co se děje, jak slyšel to splašené pípání, odpověděli mu akorát "Ále, probouzíme...". Nemusí být vše tak dramatické, jak se na první pohled zdá. A naopak, ale o tom zas jindy.