Když jsem s Deníčkem začínal, těšil jsem se, kolik tady bude zajímavostí, historek, perliček a povídání o zajímavých pacientech ze školy. Jenže se jich tu objevuje pomálu, vlastně skoro žádné. A to i přesto, že by rozhodně bylo o čem psát. Hyperzajímavé studium dává podnětů dost a dost a teď na soudním to platí dvojnásob, když by se do toho přimíchalo i trochu té černé kroniky :-) Jenže vše co ve škole vidím je vázáno lékařským tajemstvím. To by se dalo vysvětlovat tak, že by neměly uniknout osobní údaje pacienta. Na popisu případu jako takového by přeci nemělo být nic špatného, to je kasuisika. Stejně ale cítím, že je na tom cosi nepatřičného, rozepisovat se o někom, koho jsem ten den viděl na oddělení, koho jsem viděl resuscitovat, koho cukrovka přivedla na pokraj demence nebo o někom, kdo mi vyprávěl, jak "ještě zdobí tady tu Zeměkouli" zatímco všichni jeho kamarádi už jsou po smrti a přitom má sám nádor, se kterým už se sotva dá něco dělat. Co kdyby si to tady přečetl někdo, kdo by v popisovaném případu poznal svého blízkého? Co by řekl na to, že tady jeho příbuzného, byť anonymně, předhazuju jako zajímavost? A když jsme teď na tom soudním - to stejné ale přeci dělá Blesk a žádné servítky si nebere. Tak proč bych nemohl já? Protože se nechci podobat Blesku, zvlášť když k tomu všemu mám tak výsostný přístup. Už jsem si za studium mnohokrát uvědomil, že na lf se člověk dostane k věcem jako nikde jinde nikdo jiný. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdo se kdy dostane třeba k cyklotronu? Jenže o tom ten matfyzák může vyprávět do aleluja jak ho napadne a kde ho napadne. V tom je ten rozdíl, já si většinu musím nechat pro sebe. Smůla, hlavně pro vás:-)