Resuscitaci někdy viděl každý, většinou v nějaké pohádce v televizi. Ve skutečnosti už všichni takové štěstí nemají a ani leckterému medikovi se to nepodaří za celé studium. Já měl kliku hned svůj první den interny. Pánovi se totiž zastavilo srdce přímo ve chvíli, kdy jsme stáli nad jeho postelí. Ale nevnímal nás, tak to nemohlo být z toho, že se mi podíval do obličeje. Člověk by pod vlivem seriálů čekal, že naše asistentka začne křičet "Ztrácíme ho, ztrácíme ho!" a motolská nemocnice vyhlásí červený poplach. Ale ne, "Hmmmm, asi začneme resuscitovat..." řekla s klidem a ujala se masáže srdce. "Jestli tam na tý posteli někdo leží, tak ho odveďte a zavolejte sestřičky." dodala. Sestřičky po chvíli přijely s resuscitačním vozíkem a přišli ještě další dva doktoři. Jeden začal dýchat ambuvakem, druhý řídil farmakoterapii. V poklidu se masírovalo, dýchalo a píchal adrenalin. Každý věděl, co má dělat, i my medici. Náš hlavní úkol byl nepřekážet. Dívali jsme se na to vše s docela vyvalenýma očima. Celé to trvalo 15 - 20 minut, pán dostal 4 ampule adrenalinu a zrovna když měl dostat ránu elektrikou a když se doktoři rozmýšleli, jestli to ještě má cenu, chytil se a byl přeložen na koronární jednotku. Nejdůležitější zjištění bylo, že se to celé neneslo v duchu "Rychle, ještě jeden adrenalin. Pospěšte si!!! Nastavte tam 360, pozor, BUM! Pííííííííííííp. Ještě to zkuste jednou! BUM! Píp, píp, píp, píp...". Ale spíš v duchu "Hmm, tak mu píchněte ještě jednu. Kolik jich už měl, dvě? Tak, jo, připravte pomalu ty elektrody. Hele, už se chytil, tak nic, můžete to zas uklidit."