Před chvílí skončili dvě hodiny interní propedeutiky. Při té příležitosti jsem si uvědomil změnu, která se u mě (a asi nejen u mě) během posledních dvou let odehrála. V prváku a v druháku jsme měli předmět ošetřovatelství, kde jsme měli naučit obvazovat rány, měřit tlak, brát krev atd. Pamatuju si, jak jsme se vždycky ostýchali vstupovat do pokojů pacientů a vůbec jsme se těch pacientů "báli". Dnes už to je samozřejmě jiné, protože do kontaktu s nemocnými přicházíme mnohem častěji a taky toho mnohem víc víme. To sebevědomí se ale ukazuje i jinde. Nejen, že nám už kontakt s pacientem není tak trapný, ale i pacienti už se k nám chovají jinak a mají k nám trochu více důvěry. Sebevědomí lékaře je strašně důležité pro obě strany. Pacient by asi měl mít pocit, že lékař ví co dělá a to i v přípaech, kdy to není tak docela pravda. Navíc jsme dnes vyšetřovali pacienta, který měl vrozenou odoperovanou skoliozu páteře. Ten člověk vypadal tak na 15, jak byl malej a hubenej. Když nám řekl, že je mu 28, uvědomil jsem si, jak hrozně moc je vedle zdraví důležitá i vizáš. Ten člověk kromě astmatu ničím netrpěl a páteř už měl skoro v pohodě. Ale vsadím se, že ho společnost kvůli jeho výšce těžko akceptuje. Pochybuju např. o tom, že kdy chodil s holkou. A i toto se musí medicina starat a naštěstí to snad i dělá.