Navazuji na debatu, která se rozvinula u předchozího záznamu. Také vlastně i na Carlosův záznam ohledně přístupu k pacientům. Uznávám plastickou chirurgii jako obor, ale přesto si myslím, že indikace k plastické operaci jsou povětšinou kosmetické. U indikací chirurgických takové operace řeší specializovaní chirurgové - např. plastiky obličeje po bouračkách dělá ORL (ušní, nosní, krční) - do jejich specializace totiž spadá i tzv. chirurgie hlavy a krku. Takže plastická chirurgie "léčí" spíše sociální dopady zranění či malformací, než stavy ohrožující zdraví. A teď (po nezbytné předehře) k důvodům, které mohou někoho vést ke studiu medicíny: Mám v Brně kamaráda Martina (teď je na právech), který se nedostal po střední škole (obskurní pětiletý obor s maturitou) na VŠ. Takže chodil rok v Praze na jazykovou školu. A ve třídě na téhle jazykovce měl spolužáka, který se taktéž nedostal na VŠ (práva). Martin se s ním jednou bavil o plánech do budoucna, načež z tohohle člověka vypadlo, že on už práva zkoušet nebude, teď chce jít na medicínu. Po logické otázce, proč najednou takovýhle obrat zájmů, odvětil, že chce vystudovat medicínu, aby mohl dělat plastickou chirurgii, protože to je teď "obor, ve kterém je nejvíc prachů..." Nejhorší na tom je, že se na tu medicínu dostal (1.lékařská). Podle mne to už o tom člověku (potažmo i o tom oboru) něco říká. Je to přesně opačný extrém k názoru "dělám medicínu, protože mi přijde ušlechtilé pomáhat lidem", který mimochodem také ze srdce nesnáším a považuji ho za hluboce povrchní - jako když účastnice Miss World hromadně prohlašují za své jediné přání celosvětový mír... Zajímalo by mne, jestli si myslíte, že z takového člověka (co chce dělat plastickou chirurgii aby bouchal kačky) může být dobrý doktor. Je to jen o vědomostech a nebo i o přístupu?