Sao Paulo

Všichni mí kamarádi tvrdili, že život v Marílii stojí v porovnání se Sao Paulem za starou belu. Protože jsem měl své dojmy z příletu, kdy jsem město poprvé spatřil, ještě v živé paměti, nemohl jsem tento názor zcela pochopit. Jistě, v ulicích Marílie netepe tak rušný život jako v Sao Paulu (i když na Prahu je to rušné až až), ale vzpomínky na betonové monstrum s téměř 20 milióny lidí, na špínu, na favely, na tisíce kouřících aut, na smrdutou stoku - dříve řeku Tiete byly prostě příliš silné. Ano, jako turistká atrakce pro dobrodruhy a lidi chtivé poznat, jak se také dá žít, to prosím. Ale jako místo pro plnohodnotný život?

Návštěva této magapolis během mého třetího brazilského víkendu mi na tento rozpor dala odpověď. Jel jsem s Alonem a přespával v bytě jeho rodičů. Mimochodem jednalo se asi o největší a nejhezčí byt, ve kterém jsem měl tu možnost pobýt. Ne nadarmo je Alonova maminka vice-presidentem brazilské pobočky VISA. Hned první noc jsme vyrazili na party nějaké filosofické fakulty. Tam mi došlo, že Sao Paulo není jen o betonu, že v jeho ulicích žijí a baví se lidé.

Druhý den jsme vyrazili na narozeniny jiné Alonovy kamarádky. Tenkorát se jednalo o grilování v jednom mětečku těsně za Sao Paulem. Za vysokými zdmi hlídanými neúprosnými policity, kteří dovnitř hned tak někoho nepustili, tu podřimovalo americké předměstí. Protože už kolem celého městečka jeden velký plot stál, žadné další kolem domů už nebyly potřeba. S tím se jinak v Brazílii nesetkáte.

Po tom, co grilování skončilo a my se zase vrátili do reality všedního života, jsme trochu omylem zabloudili v centru města do gay baru. Těžko jsme si ale mohli vybrat jinak, protože v části města, kde jsme se nacházeli vůbec žádné jiné bary nebyli. Byla to prostě gay čtvrť.

Poslední den jsem se dožadoval návštěvy nějakých místních pamětihodností. Jeli jsme tedy do japonské čtvrtě, ve které jsem se ovšem moc japonsky necítil. Dále jsme jeli do místního centrálního parku Itapuera, kde jsem se koukal jak se Brazilci baví. A konečně jsme vyšplhali na jednu z nejvyšších budov edifício Itália, odkud jsme pozorovali obrovské město zahalené jemnou clonou smogu. Ta mi však bránila zahlédnout, kam až vlastně Sao Paulo sahá.

V Sao Paulu zkrátka nemůžete jít za určitým cílem, určitou památkou tak jako v Riu nebo evropských městech. Tady se musíte naučit cítit život města, jeho rozmanitost, chaotičnost i ošklivost. To se vám však asi nepodaří, nemáte-li s sebou někoho, kdo Sao Paulo zná tak dobře, že vám město představí a ukáže vám, jak ho mít rád. Pochopil jsem, že to lze.

A jaké tedy je to obrovské město? V první řadě obrovské, betonové, žíjící, hulákající do noci, věčně přestavované, nikdy neusínající, pro Evropana asi i špinavé, někdy nebezpečné, pravoúhlé a nakonec opět obrovské a živelné.

Tady jsou nějaký obráky pro představu, ale nejsou moje: [1]