Stesky po návratu

V pondělí v poledne jsem přistál na letišti v Ruzyni. Měl jsem za sebou 24 hodin cestování, ale necítil jsem se unavený. Byl ve mně spíš smutek z toho, že prostě není možné své kamárády z Brazílie přestěhovat i s kouskem jejich země do Prahy (a je ještě lépe na Žižkov). Když jsem den před tím odjížděl z autobusového nádraží v Itapevě, uvědomil jsem si, že se mi po téhle zemi bude stýskat snad kdykoliv si na ni vzpomenu. Vím, že mi bude chybět neonový nápis na střeše nádraží, ze kterého svítí pouze tři písmena; že budu postrádat shon na ulicích; šílené řidiče, pro které jízdní pruhy ztratily význam; klid s jakým kamáradi v autech zablokují křižovatku, aby si popovídali a nikdo se kvůli té chvíli nerozčiluje; příroda; kontrasty. A hlavně mi budou chybět lidi. Jejich temperament; ochota zastavit se a prohodit s každým pár slov; jejich schopnost radovat se života; jejich vstřícnost a otevřenost.

Není to poprvé, co se odněkud vracím a poznávám, jak jsou lidé v mé zemi jiní. Psal jsem o tom už jednou, jenže tehdy jsem do toho zapletl politiku. Teď pouze ty kyselé české obličeje v metru, v tramvaji i obchodech srovnávám s veselým národem plným elánu, úsmevů, hudby, tance, zkrátka života. Nechci, a ani by nebylo nebylo přirozené, abychom byli tak svěží jako jižani, ale i ve Skandinávii se na sebe lidi tváří přívětivěji než u nás.

Naštěstí se ale i my pomalu měníme. Těch nepříjemných lidí s koutky dolů pomalu ubývá. A jestli opustíme i náš národní sport, tedy nádávání na vše a nespokojenost se vším, možná už se mi po té velikánské zemi na druhé půlce světa nebude tolik stýskat. I když...asi těžko.