Obšírnější pojednání o druhém díle Pána prstenů, původně přidané jako komenář, ale pro svou rozsáhlost a kvalitu posléze zařazené mezi ostatní zápisy.
Protože David po té předpremiéře sliboval, že napíše obšírnou kritiku na Dvě věže, a protože se tak nestalo, rozhodl jsem se ho trochu nahradit a poněkud ten film rozebrat. Vede mne k tomu i fakt, že jsem se právě vrátil od kamaráda, kde jsem zkoukl na DVD extended version Společenstva prstenu.
Nejsem asi úplně hardcore fanoušek Pána prstenů, ale musím říci, že čím častěji se k té knize vracím, tím více se mi líbí. Proto je jasné, že film nemůže úplně naplnit ambice převést knihu na plátno, už z toho důvodu, že to je jiný typ média. Nějaké škrty jsou sice nutné, ale na bedrech scénáristy jistě spočívá nevděčná práce zachovat smysl celého díla. To se, myslím, u tohohle filmu docela povedlo (v mezích možností). Popravdě řečeno jsem docela čekal, že film ten příběh o dost ochudí, což je ale pravda jen částečně. Team Petera Jacksona (mimochodem, kdo by si před deseti lety nepoklepával na čelo, když by mu někdo tvrdil: "Hele, víš, že se má točit Pán prstenů? Prej ho má režírovat Jackson...") mě ale překvapil, protože někde film příběh naopak obohatil - neplatí to ale pro všechny dodatky.
Co se mi velice líbilo, je např. na začátku 1. dílu tzv."proroctví" pronášené hlasem Galadriel (tedy Cate Blanchett), nebo obnovení aliance mezi lidmi a elfy příchodem posil z Lórienu do Helmova žlebu v díle druhém. Dále pak vložený příběh Aragorna a Arwen (v knize jen v Dodatcích), což není jen výsledek Hollywoodské nutnosti vecpat do každého filmu mermomocí milostný příběh. Dialogy s Arwen totiž výborně profilují (zvláště ve dvojce) Aragornovu osobnost a poukazují na jeho vnitřní pochyby krále v exilu nad vlastním údělem. Stejně tak scéna "vyhánění Sarumana" z Théodenova těla a mysli mnohé lépe ujasní a krásně ukazuje Gandalfovu přeměnu v hlavu řádu a přitom Sarumanovu prohnanost a zradu v celé šíři. Dále je mnohem čitelněji než v knize vidět vnitřní přechod od zlého Gluma k hodnému Sméagolovi a po Frodově zradě Sméagolovy důvěry naopak přeměna zpět a z toho plynoucí Glumovo rozhodnutí zavést Froda se Samem k Odule. V neposlední řadě je také, díky scéně s Éowyn oplakávající mrtvého Théodreda - králova syna, dán větší prostor motivacím Červivce Grímy (respektive jeho zálusku na Éowyn), díky čemuž se nám Gríma jeví více jako člověk, než jako jednorozměrný úlisný záporák, jakého čtenáři předkládá Tolkien.
Ovšem abych jen nechválil - stejně jako postavy a děj Jackson vylepšuje, tak je také kazí. Jedna z věcí, které mne nejvíce zamrzely, je změna charakteru Faramira, jedné z mých nejoblíbenějších postav, k horšímu. Narozdíl od knihy není totiž schopen zprvu odmítnout vábení prstenu a ke změně jeho názoru jej, pro mne ne úplně pochopitelně, přesvědčí až Frodovo setkání s létajícím nazgúlem v Osgiliathu. Tato dějová odbočka do děje podle mne nepřináší nic nového (kromě již předtím stokrát omletého poznání, jak je pro kohokoliv těžko odolat vábení prstenu), pouze mate lidi, kteří knihu nečetli, a netěší fanoušky. Stejně tak působí Aragornova "smrt" a jeho "zmrtvýchvstání" ve druhém díle. Chápu, že režisérův záměr byl co nejlépe poukázat na probouzející se lásku Éowyn k Aragornovi a jeho lásku naopak k Arwen, ale snad jen slepec by nedešifroval Éowyniny laní pohledy, kterých je dost i v jiných scénách, a hafo romantických scén mezi Aragornem a Arwen. Čili Aragornovo zmrtvýchvstání se mi jeví jako nadbytečné, protože ve 2. díle už jedno zmrtvýchvstání máme - Gandalfovo. To sice není pro znalce knihy žádným překvapením, ale přesto, pomalu začínám mít strach, aby nám ve třetím díle neoživl po svém skonu na Pellenorských polích třeba Théoden, nebo nedej bože pán nazgúlů - to už bych skoro měl dojem, že se Peter Jackson vrací ke svým hororovým začátkům, a celá trilogie by se mohla klidně přejmenovat na Návrat oživlých mrtvol. Co mě dále nepotěšilo, byla částečná "komiksizace" bitvy v Helmově žlebu - Legolas sjíždějící na štítě jako na snowboardu schody z hradeb a střílející přitom z luku jeden šíp za druhým, jako by sem byl dodán přímo z odpadkového koše ve střižně Spider-mana. Stejně levně působí i finální výjezd Théodena s Aragornem na koních z trůního sálu. Další zbytečná odbočka a přitom zesložitění příběhu je rozhodnutí entů neůčastnit se války a pak Stromovousovo "prohlédnutí" tváří v tvář vykáceným lesům v blízkosti Orthanku, kam ho drobnou lstí zavedou Pipin se Smíškem. Když jsem u ostatných dějových doboček přemýšlel nad smyslem jejich existence, vždy jsem si to nějak vysvětlil, ale u téhle se jen bezmocně ptám - proč? Chce nás snad režisér přesvědčit o tom, že pán Fangornu pořádně neví, co se s jeho lesem dějem? Nebo se jen chce vyhnout zapojení entů do bojů u Helmova žlebu, když už tam jako rozhodující moment přidal příjezd Gandalfa s Éomerovým vojskem (a nutí nás spolknout, že desetitisíce uruk-hai zažene na útěk třítisícová jízda Rohirů)?
Tak to bylo pár stesků, ale obecně musím říci, že se mi oba filmy docela líbily, dokonce jednička více než dvojka (ovšem ve své prodloužené verzi o délce 3 a půl hodiny, kde se Peteru Jacksonovi přece jen daří docela odlehčit pathos, ulpělý na verzi pro kina). Filmy jsou spektakulární, mimo to ale mají i co do sebe. Myslím, že režisér zvládá otěže filmu docela s přehledem, což je u takového monstrprojektu hodno úcty. Scénář je psán docela s citem a výtvarná stránka je velice promyšlená (všimli jste si například, že hlavice Sarumanovy hole má stejný tvar jako špice Orthanku?). Povšechně jsem tedy velmi spokojen a už se moc těším na trojku. Jediné, co mne opravdu mrzí, je místy hudební doprovod, který se mi v určitých pasážích i dost líbí, ale obecně není nějak extra vynalézavý a některé scény jím jsou zcela pohřbeny. Nejvíce je to vidět v úplném závěru jedničky, kde v okamžiku odchodu Froda se Samem od zbytku společenstva je scéna, jak oba stojí na člunu, slzy v očích, a objímají se. Tady je hudební doprovod natolik podobný Shoreovým předchozím pracem pro Cameronův Titanik, že se neubráníme asociaci - prakticky stejná hudba a dva v objetí na lodi. Buď je to omyl, a nebo nejlepší popkulturní hláška, jaké se režisér dopustil. Každopádně to úplně zabije finále prvního dílu.
V recenzi na Společenstvo prstenu v Premiere Tomáš Baldýnský píše, že se ten film špatně hodnotí, protože to je něco podobného jako s pyramidami - jsou tak obrovské a tudíž hodné úcty a obdivu už jen kvůli tomu, že jsou. Nezbývá mi, než s ním souhlasit - úkol, který si Peter Jackson dobrovolně naložil na svá bedra, je více než nadlidský (i sám Kubrick se nakonec neodvážil) a filmy jsou natolik veliké, že je nelze posuzovat jako celek, ale spíše kousek po kousku. Je to obrovská vitráž, v níž očas nějaké sklíčko září jasně a nádherně a pár jiných se zase vydroluje a poněkud kazí výsledný dojem, ale přesto se nám nad ní tají dech a zíráme v němém úžasu. Filmového Pána prstenů doporučuji všemi deseti a myslím, že už se stal součástí základního filmového vzdělání - a to ještě ani není kompletní.
Komentáře
No, Jirko, myslím, že ses právě dopustil nejen nejdelšího komentáře na deníčku, ale je to zároveň i nejdelší zápis vůbec, čímž sis definitivně řekl o vlastní zdejší účet:-) Rozhodl jsem se tedy tvou recenzi přenést mezi ostatní zápisy.
Neuvědomuju si, že bych kdy říkal, že napíšu nějakou obšírnou práci a jestli jo, každopádně jsem se ze svých pocitů asi vykecal v tom Radegastu. Teď jsi mi ale dodal několik svěžích podnětů, takže si nemůžu odpustit pár poznámek.Jinak s ostatním, co píšeš, se v zásadě stotožňuju.
Je pravda, že filmu se nemůže nikdy podařit přenést knihu na plátno úplně, jelikož jsou to rozdílná média. Pokud ale film chce být dobrý a chce obhájit svoji existenci, je nutnou podmínkou, aby knižní námět nějak obohatil a přinesl něco nového. To se Pánovi prstenů daří jednak ohromující spektakulárností, ale je i vidět, že režisér celou knihu nejen zná dobře (bez toho by to asi ani nešlo), ale že ji i dost hluboce pochopil. Já její hloubku vždycky spíš jen tušil, než že bych se do ní dokázal ponořit, což se teď trochu změnilo a Dvě věže mi k tomu dost pomohly.
Výtvarná stránka filmu je sice podařená, ale asi se s ní vždycky budu smiřovat nejhůř. Zdá se mi totiž, že kopíruje většinové představy a svým viděním Středozemě se nijak neodchyluje od populárních tolkienovských ilustráorů. Když jsem několika takovými ilustrovanými knihami listoval, přišly mi většinou dost kýčovité. Tím ale nechci říct, že by takový byl i film, ten se zvládnout podařilo. Nicméně si myslím, že tímto přístupem se režisér připravil o možnost ukázat Středozem v úplně jiném světle, jinou optikou, jiným rukopisem. Možná by to nebylo na první pohled tak chytlavé a líbivé (o což u takového projektu bohužel vždy jde na prvním místě), ale zas by to mohlo být překvapivější a ne tak prvoplánové, jak mi to zde přece jen připadá.
Myslím, že ta scéna s Legolasem sjíždějícím schody bude asi vůbec tou nejkritizovanější a nejproklínanější vůbec. Je pravda, že působí dost rušivě, ale já jsem se s ní vyrovnal docela snadno. Myslím, že to rozhodně není nic, co by se režisérovi vymklo z rukou a že asi dost přemýšlel, jestli ji zařadit nebo ne. Přijde mi to nakonec jako docela dobrý vtip, který trochu kritizuje vnímání Pána prstenů jen jako dobré fantasy a obyčejného příběhu. Řekl bych, že (dost) nepřímo (ale přece) ukazuje na hlubší složky celého vyprávění a kdo si je uvědomuje, tahle jedna scéna mu podle mě nemůže vadit.
To přirovnání k pyramidám mi moc nesedne. Pyramidy totiž nejsou jen navezená hromada kamení, ale mnohem víc. Jsou sice obrovské, ale to zdaleka není všechno. A podobné je to s filmem. Nestačí, že je dlouhý, nákladný a výpravný. Vždycky je potřeba hledat za ním něco víc, protože ty viditelné veličiny ho dobrý samy o sobě neudělají. Je štěstí, že Pán prstenů nakonec to srovnání s pyramidami nakonec snese, ale opět jenom proto, že se v něm skrývá nějaká myšlenka a hlubší podstata. Nějakému slepému uctívání bych se rozhodně bránil.
Jinak bych řekl, že druhý díl dost vylepšil dojem z prvního, který mi přišel mnohem rozsekanější a zdaleka ne tak konzistentní a vyrovnaný.
Jistě máš pravdu, film musí knihu obohacovat, nemá to být jen "vybarvená fotokopie", to by pak dopadlo jako se sterilním Harrym Potterem. V tomhle se Pán prstenů (zejména pak ty Dvě věže) opravdu snaží, ale mohlo by to být i mnohem lepší. Jistou sterilitu mu upřít nelze, ale je to i zcela pochopitelné. Není to totiž žádný nezávislý film, nýbrž Americká monstrprodukce s jasným zadáním, že především nesmí naštvat fanoušky (což by se zcela jistě stalo, kdyby to točil Švankmajer), protože by na film pak nešli a on by se nezaplatil. Totéž se vztahuje i na tu výtvarnou podobu - je prostě vidět, že se režisér snažil nikoho neurazit. Musím s tebou souhlasit, že mnoho Tolkienovských ilustrací je dost kýčovitých, ale jakmile je to na plátně v 3D a hýbe se to, vyzní to naštěstí úplně jinak. V tom je síla média zvaného film a proto se mi to líbí. Musím se přiznat, že průlety kolem Orthanku či Barad-Dúr jsou opravdu dechberoucí. Máš pravdu, že se režisér připravil o jinou optiku, ale na druhou stranu jsi šel přece i ty do kina hlavně na Tolkiena a ne na Jacksona. To je bohužel dopředu dáno už jen tím, jakou látku se rozhodl režisér zfilmovat - Pán prstenů je prostě kult a to bohužel dost svazuje ruce. Díky bohu, že se s tím Peter jackson vyrovnal aspoň takhle (představ si, že by to režíroval třeba Potterovský Chris Columbus).
S tím Legolasem to asi bude nejkritizovanější scéna (i když, počkejme na trojku) a určitě máš pravdu, že zde šlo hlavně o odlehčení a zaostření na hlubši složky příběhu, ale na mne to působilo spíše rušivě. Naopak třeba pasáže s Gimlim, jak nevidí přes hradby, byly podobného charakteru a přitom mi přišlo, že do filmu tak nějak ústrojně patří. Jestli mluvíš o tom, že ti to se snowboardujícím Legolasem přišlo jako dobrý vtip, tak mne tedy ne. Nejvíc jsem se opravdu nahlas zasmál v prodloužené verzi jedničky, kde ve scéně obdarovávání společenstva při loučení s Galadriel Pipin a Smíšek dostanou nádherné elfí dýky a Sam dostane "jen" provaz. A on se tak smutně podívá Galadriel do očí a řekne "Ty hezké dýky vám už asi došly, co?" Tady to asi tak nevyzní, ale ve filmu je to naprostá bomba. Tohle podle mne do filmu sedne, zatímco ten Legolas je jak ze špatného komiksu... Obecně mi přišlo, že jsou tam občas scény, kde se režisér snaží ždímat pathos, ale působí to spíš směšně. Třeba jak útočí Gandalf v čele jízdy ve finále bitvy z takové prudké sjezdovky - v kině jsem slyšel dost pochechtávání.
Já to srovnání s pyramidami pořád musím obhajovat - i když jsem to v tom příspěvku nenapsal, vůbec jsem nemyslel, že pyramidy jsou navezená hormada kamení, či film jen snůška scén. Film se staví, vrší a propočítává, není jenom dlouhý, nákladný a výpravný. Skrývá v sobě tisíce hodin přemýšlení a promýšlení, vychytávání a prokoumávání. Vložit do filmu skrytou myšlenku tak, aby vyplývala ze zjevných scén je určitě velice těžké a proto režiséři tráví tolik času ve střižně. Všechno má své místo a musí pevně sedět. Právě proto to srovnání s pyramidami sedí. Pán prstenů někde hluboko uvnitř prostě ostří tupé žiletky:)
Slepému uctívání bych se také bránil...
Myslím, že jit na Tolkiena a na režiséra se navzájem nevylučuje. Jedna věc je, jak se režisérovi podaří vystihnout námět, který se rozhodl zpracovat a druhá, jak se mu podaří uchopit tu složku díla, která je zde navíc - tedy tu vizuální, kterou tolkien definovat nemohl. Sebedetailnější popis bude vždycky dávat prostor spoustě možností, jak ho převést do obrazové podoby. Peter Jackson si vybral tu první, ležící úplně navrchu. Ta včechny ostatní bohužel zakrývá. Mohl v té hromadě zašátrat trochu hlouběji a třeba by objevil něco mnohem zajímavějšího. Nebo by to naopak skončilo fiaskem, ale to už je riziko dobrodruha. A Peter Jackson se rohodl neriskovat.
Je pravda, že Gimlimu se podařilo vnést humor a nutno říct, že nenásilně, vkusně a svěže. Kdo četl Zaklínače od Sapkowseho, nemůže si nevzpomenout na jednoho trpaslíka, jehož jméno se mi nevybavuje:-) Nicméně ta podobnost je až zarážející a skoro bych tipoval, že vím, kde se režisér nechal inspirovat. Na té scéně s Legolasem se mi líbí hlavně ta troufalost a "drzost", že tam vůbec je. Jistě, působí rušivě a myslím, že to je hlavní důvod, proč na ni došlo. Musí si jí všimnout každý a všichni to vědí. Je to velice sebevědomý (režijní) kousek a to si zaslouží ocenění. Režisér ukazuje, kam až může zajít, co všechno si může dovolit, co mu ještě projde, ale ví, že to nesmí přehnat a dokáže se držet zpátky. I když výraz "držet zpátky" je u tohoto filmu trochu nemístný. Niméně rovnováha Tolkien - Jackson tady funguje docela dobře, v dobrém poměru. I když právě Jacknovská složka mohla být trochu víc vidět (nikoliv ve prospěch tolkienovské), ale nikoli v tom směru, o kterém píšu v tomto odstavci, ale v odstavci předchozím.
To jak Gandalf sjíždí to 25% klesání v čele vojska je opravdu moment, který už tady vyzní trochu přehnaně. Ale dokážu si představit i situaci, kdy by vyzněl přirozeně. A to právě při mnou pořád dokola omýlané větší míře stylizace celého filmu.
No jo, jenomže právě ani z pyramid nežasneš jen proto, že jsou, ale protože jsou dílem člověka, který zde žil před několika tisíci lety a stálo mu za to vynaložit tolik energie, aby pyramidy postavil. Navíc tak dokonale, že nad tím jen žasnou i dnešní stavaři. A ještě ke všemu je to stavba smysluplná (i když ten smysl nám většinou zůstavá skrytý). Zůstat v údivu jen proto, že něco je můžeš pod Mount Everestem nebo pod jasnou noční oblohou, ale ty šlověk nevytvořil. Takže jinak - to přirovnání celkem sedí, ale Baldýnský ho dost špatně zdůvodnil. Ještě bysme se mohli bavit o tom, jestli Pán Prstenů bude mít stejnou trvanlivost jako ty pyramidy:-)))
Pánové, nemám slov, všechno jste řekli za mne, nezbývá než mlčet a souhlasit...:-)