Jeden můj kámoš, no spíš známej ze školy, se rozešel se svojí holkou a totálně zpustnul, začal chlastat jako prase, našel si naprostou, ale přísahám že naprostou hydru (jak k ní přišel by asi taky vydalo na celej zápis, ale mám jen neurčitý zprávy, takže z toho nic nebude), která ovšem jeho a partičku kolem něj, slušně zásobovala hulenim. No, nějakej čas to takhle šlo, až se najednou vrátil ke svý bejvalý holce. Kámoš z kruhu vyslechl rozhovor týhle bejvalky a její kámošky. Bejvalka si stěžovala, že to je děsný, že ho opoustěla v takovym krásnym stavu, že byl čistej, hubenej, naposilovanej, ani moc nechlastal a teď že je prej tlustej jak prase, špinavej, neoholenej a naprosto zpustlej. No co vám mám povídat, její hořekování nad vzhledem svýho kluka mi přislo vtipný. Kluk chvíli holku neviděl a trošku se utrhl ze řetězu, no, však ona si zvykne. Říkal jsem si. Smutný mi ovšem přijde, když mi moje holka řekne, že jakmile ji chvíli nevidim, že začnu bejt mnohem sprostší a že až po určitý chvíli s ní, začnu bejt zase slušnej. A proč mi to přijde smutný? No protože snad nakonec budu muset uvěřit citátu, který maj hned vedle loga, tyhle dvě holky . Citát zní:"Muž tvoří a vychovává svět. Muže však vychovává žena." (Cervantes y Saavedra). Moje představa, že se chovám tak jak chci já, bere rázem za svý a představa, že já si přetvořim ženu k obrazu svému taky. :)