Asi jako každý, když si mám vybrat z více front, do kterých se postavit, pokaždé zvolím tu špatnou. Ta nejkratší zásadně ubíhá nejpomaleji, ale pouze když v ní stojíte vy. Znáte to. Dneska jsem si v Albertu ze zoufalství stoupl do té nejdelší fronty ze všech. Byl to takový malý experiment a hádejte jak dopadl. Nic jsem nezískal, ba naopak. Někoho tento problém zaujal natolik, že se jím začal seriózně vědecky zabývat a začal počítat, jaké jsou pravděpodobnosti, že si stoupnete to té správné fronty, tvořit počítačové simulace a matematické modely front a kdo ví co ještě: 1 , 2 , 3 [web.archive.org/web/2008031303225@@DENICEK_LINK_00003… q=cache:w9Cc2Sv11JMC:www.cse.fau.edu/~bob/publications/encyclopedia.pdf+line+supermarket+probability&hl=cs&ie=UTF- 8] , 4 [216.239.51.100/search q=cache:BQzc_y889fIC:www.gscit.monash.edu.au/~dengs/teaching/GCO2802/week4/lecture4- 4up.pdf+line+supermarket+probability&hl=cs&ie=UTF-8] . Přede mnou stála ženská, nejspíš úřednice z finančního soudě podle sympatičnosti. Když byla skoro na řadě, vyložila půl nákupu na pás a půl na jeho kraj, tak aby nepopojížděl. Nejspíš si to rozmyslela a chtěla se ho nenápadně zbavit. "Paní, zapomněla jste si tu vajíčka!" chtěl jsem jí zlomyslně "pomoci", ale pak jsem se na to vykašlal. Když jsem byl na řadě já, ta mladá a docela pěkná slečna pokladní ani nezvedla oči. "Dobrý den, píp, píp, píp. Dvacetčtyřiosmdesát." projela moji svačinu kasou. A takhle to dělá celý den. A rozhodně se tomu nedá říkat práce s lidma. Lidi jsou tady jen procházející objekty, které dokážou být akorát nepříjemné. Musí to být horší než na lince ve fabrice. Má to něco do sebe - obchody smíšeným zbožím, kde paní prodavačka Kociánová ví, že Novákovi kupují plnotučné mléko a rádi Tatranky.