Kanův zápis mi připomněl jednu historku, která se mi stala s telefonama: Jdu vestibulem metra na Muzeu a nejdnou slyším zvonit telefon v budce. Nikdo se k němu nehlásil a tak jsem ho zvednul. - "Prosim?" Povídám. - "Čau, ty jsi mě prozváněl?" Ozvalo se. - "Ne, neprozváněl." - "A kdo je tam?" - "David. A jak se jmenuješ ty?" - "Pavel." - "Čau Pavle, jak se vede?" - "Jo, dík, docela to jde." - "A co povodně, přežili jste to v pohodě? My byli tři dny evakuovaný, ale jinak naštěstí dobrý, i když bydlíme hned u řeky." - "Jo, taky dobrý, ale kdo je tam? Odkud voláš?" - "No David, jsem teď na Muzeu, v budce." - "A jakej David?" - "Já se tě snad taky neptám na příjmení, ne? Prostě David." Nechtěl jsem se prozradit, kdybych se náhodou zaplejtal do nějakejch mafiánskejch čachrů. - "No a jaktože s tebou teda mluvim, kdo jsi?" - "No, zavolal jsi sem, do budky na Muzeu, když jsem šel zrovna kolem, tak jsem to zvednul, normálka ne?" V telefonu bylo delší ticho, které mělo znamenat něco mezi překvapením, nepochopením a zmatením. - "Takže ty nejsi David Nováček?!" - "Ne, to teda nejsem." - "Aha, já myslel, že jo... A kdo teda jsi?" - "No asi mě neznáš, jak řikám - šel jsem kolem a zvedl telefon zvonící v budce, to je všechno, nevim, proč jsi sem volal." - "Aha... Takže nevoláš z mobilu, jo?" - "Ne, prostě z budky." - "No tak... já nevim... tak asi čau." - "Tak čau."