Pár slov o tom, jak jsme slavili Silvestra... K Evě na chlupu jsme vyrazili v sobotu 28. prosince naloženi tak, že jsme v autě pomalu museli zatáhnout břicha a přestat dýchat, abychom se do něj vůbec vešli. Přijeli jsme večer, chalupa už byla krásně vyhřátá, protože skupina "B" dorazila o něco dříve a zatopila pro nás. Fanda, Lukáš a Milan tancujou Zábava už byla v plném proudu a my ze skupiny "A" jsme měli co dohánět. Tento večer jsem se rozhodl pro víno, později s s colou a rozhodně jsem ho nevypil málo. Postupně začali všichni z nejrůznějších důvodů odpadat až zbyl jen Tomáš a já. Začalo nám být smutno a tak jsme si řekli, že zábavu trochu rozproudíme - zbudíme co nejvíc lidí, aby nic nezameškali. Lukáš byl jistota. Sice chvíli trvalo, než se probudil, ale poté, co jsme ho v polospánku donesli až do sence (světnice), ani ho nenapadlo nějak odporovat a s radostí se k nám s výrazem díků přidal. Nikdo další už ale budíčkem nevzal za vděk a Monika s Milanem byli dokonce naštvaní! Monika ale byla aspoň tak hodná, že zamkla pokoj, ve kterém spali (měl jsem tam spát i já), aby nám ušetřila práci, kdybychom se náhodou rozhodli udělat druhé kolo. Což se mohlo lehce stát, protože o takovou zábavu s tichou kulisou Tří sester a našeho libého zpěvu jsme opravdu nechtěli nikoho připravit. Jediná malá nevýhoda potom byla, že jsem potom musel zůstat spát na lavici u stolu. Nejdřív mi to nevadilo, vlastně jsem ani nevěděl, že jsem vůbec usnul a byly tam polštářky a teplo z kamen. Kamna ale za chvíli vyhasla, místnost vychladla a to mě probudilo. Záviděl jsem bezdomovcům jejich vyhřáté kanály a připadal jsem si trochu jako jeden z nich. Pořád zamčíno, na klepání nikdo neodpovídal. Začínal jsem být zoufalý, ale našěstí mě napadlo zkusit druhý vchod do světnice, který byl odemčený! Carlos tím nejspíš chtěl naznačit, že by se rád bavil dál, ale to jsem už neměl chuť já. Jeho smůla. Probudili jsme se do růžova vyspinkaní někdy kolem poledního. Netušil jsem totiž, že s přibývající hodinou bude hůř a kocovina si o slovo teprve řekne. Eva, Ivana a Martina zpívají Rozhodli jsme se jet na koupání do aquaparku nedaleko za německou hranicí. Lukáše a Ivanu jsme nechali na chatě, protože Lukáš si nevzal pas. Moc se mi tam nechtělo a trochu jsem se bál, abych jim třeba nějak neznečistil bazén, ale nakonec jsem se přemohl, aby se za celý den vůbec něco dělo. A ukázalo se, že to byl skvělej nápad. Evě jsem za něj okamžitě přidělil 500 bodů. Po koupeli v bublinkách, sauně, slaný a teplý vodě, prostě stoprocentním relaxování nebylo po kocovině ani vidu, ani slechu. Cestou zpátky jsme se stavili na večeři na Vyhlídce (skoro všichni si dali smažáka). Celý večer byl trochu klidnější, skoro bez pití (aspoň pro mě úplně). Nejdřív se hrály Sázky a dostihy, kde se ukázalo, že Ivana je drsná byznyswumenka, která dokáže z minima vytěžit maximum. Já jsem nehrál a asi bych ani nemohl. To rozčilování bych nesnesl. Zato jsem všechny pozoroval a bavil se stejně, protože nezaujatým okem to mělo také svoje kouzlo. Carlos s Rybičkou zkrachovali nejdřív (také se celou dobu měli nejvíc rádi) a tak jsem se aspoň na chvíli stal správcem konkurzní podstaty. Všechno jsem rozprodal a sázel na cizí koně. Později jsme si uvědomili, že to bylo špatně, ale stejně to nic nezměnilo, všechno jsem prohrál. Pak se zase začalo trochu pařit a odpadávat. Až zbyl Fanda, Carlos s Rybičkou a já. Rozbalili jsme ruletu a začali hrát. Já dělal krupiéra. Nejdřív se všichni drželi při zdi a nedalo se říct, že by vyhrávali. Fandovi nakonec zbyl jenom jedník a měl poslední šanci něco vyhrát. Jinak by musel začít rozprodávat svůj majetek - hodinky, oblečení, podle toho, kolik by chtěl dostat. A co se nestalo. Vsadil na číslo, které mu padlo a rázem měl 35 peněz. Pak začal sázet na nejrůznější kombinace červené, černé, liché, sudé, malé a velké. Padala mu jedna výhra za druhou, takže si postupně mohl dovolit sázet desítky, stovky a nakonec i tisíce. Maňáskové divadlo Stál u stolu jako největší šéf a vysvětloval nám svoji teorii a recept na výhry. Neuvědomoval si, že šance že vyhraje nebo prohraje je pořád 50/50 a prostě mu to tam padalo. Dostal mě dokonce do svízelné situace, že jsem téměř nemohl vyplácet výhry a musel svůj majetek odprodávat Společnosti. Chvilku to takhle šlo, ale pak mi padla nula, všechno šlo ke mně, včetně Štěstí. S Fandou ho to už přestalo bavit. Ani nevíme, jak se to vlastně stalo, ale pak najednou ten velkej hráč se spolehlivym návodem na rychlé zbohatnutí, kterej byl zvyklej sázet tisíce, říká: "Davide, rozměň mi bůra!" To nás složilo tak, že jsme smíchy asi deset minut vůbec nemohli hrát. Fanda nakonec skončil jen ve slipech a byl rád. Pak jsem si vyměnil místo s Rybičkou. Jako krupiér jsem se snažil být velice decentní, profesionální a uhlazený. Rybička do toho naopak vnesla nespoutanou živelnost. Nejdřiv se nedělo nic, ale pak jednou roztočila ruletu, chtěla vhodit kuličku, jenže ta se nějak vysmekla a letěla úplně jinam. Naštěstí se nám ji nějakym zázrakem brzo podařilo najít, takže jsme mohli pokračovat, ale pro jistotu zase na svých původních místech. Kasino zavřelo kolem čtvrté ranní. No comment... Další den jsme nejdřív nějak skejsli u telky (Jáchyme, hoď ho do stroje). Někdo mezi tím šel na procházku. Všichni jsem se zase sešli v Domažlicích v hospodě, kde měli výborné zmrzlinové poháry. Pak se šlo do kina na Rok Ďábla. Po návratu holky uvařily špagety, těsně po půlnoci mi všichni popřáli k svátku, ačkoliv už jsem měl asi deset minut po něm a pak jsme zase seděli a kecali. A vydrželo nám to docela dlouho, protože poslední odcházeli spát kolem osmé ráno, když už ti první vstávali. To se líbilo hlavně Lukášovi, že "se jede na směny". On by byl určitě v té noční, ale jel dopoledne do Domažlic pro Káťu, takže musel být připravenej řídit. Silvestrovský večer začal celkem nenápadně procházkou, pozorováním vlaku, kterej velkou serpentýnou projížděl karajinu hned dvakrát. A najednou jsme byli uprostřed bujarého veselí. O půlnoci se bouchlo šest lahví šampáňa (každej chlap jednu) a pak jsme šli na pole pozorovat domažlický ohňostroj. Nevím, jak ti, co šli nahoru, ale my, kteří jsme do kopce šlapat nechtěli jsme neviděli nic. O další zábavu se postarali hlavně Milan s Fandou. Předváděli jednu scénku za druhou a grády se stupňovaly. Vše vyvrcholilo maňáskovým divadýlkem, což bylo sice představení krátké, několikavteřinové, ale o to vydatnější. Chtěli jsme jet domů hned prvního, takže se šlo spát relativně brzy, kolem třetí. Martina a Fanda Po probuzení, snídaňo - obědu, částečnému úklidu chaty vyrazila k domovu skupina "A" ve složení Milan, Monika, Carlos, Rybička a já. Dojeli jsme kolem osmé a já s Milanem šli udělat definitivní tečku jedním pivem na Dobešku. Pak jsme se odebrali na půlnoční představení Jamese Bonda, ale to už je zase jiná historie.