Dneska se u mě stavila bývalá spolužačka z gymplu, kterou jsem neviděla něco přes rok. Zvláštní, po celou tu dobu jsem se s ní snažila za každou cenu udržet kontakt alespoň přes maily, přáníčka, smsky apod. To, že reagovala zpětně málokdy a vlastně se ozvala jen, když něco potřebovala, je detail. Když chtěla večer někam zajít ještě s dalšími lidmi, nějak mi to nevonělo. Hnusně jsem jí zalhala, že nemůžu, a dokonce mi z toho není ani nijak zle. Normálně nevyměním pokec s kámošema za posed u telebedny, tentokrát však mileráda. Na Nový rok jsem si totiž dala slib (předsevzetí zní moc strojeně): dělat jen to, co chci já a ne, co po mně chtějí jiní, jako tomu u mě většinou bylo. Znovu mě tak napadlo, jak některé lidi nemusíte vidět třeba deset let, ale příležitost setkat se s nimi nevynecháte. A s někým se normálně bavíte, píšete si, ale vidět ho vlastně nechcete.