Nejhnusnějším místem mé mateřské motolské nemocnice není ani márnice, ani pitevna nebo pochmurné podzemní prostory . Nic z toho se totiž nevyrovná kuřárně, které se návštěvník špitálu v určitých situacích jen těžko vyhýbá. Když totiž jdete od děkanátu do modrého pavilonu aneb "od nástěnek" k "vodotrysku" (ať žije motolský místopis :-)), musíte projít zastřešeným venkovním prostorem, pokud to nechcete brát oklikou přes chodbu ve snížených podlažích. A právě tam venku, ale přece pod střechou chodí kouřit pacienti. Kouř z cigaret se tam míchá se studeným vzduchem, což tvoří neuvěřitelně odpornou kombinaci, proti které mi IV. cenová připadá jako růžová zahrada. Je to takový ten odporný smrad mokrého popelníku a vajglů naházených do piva. Prostě hnus a vždycky zadržuju dech, když jdu kolem. Na rampě dětské části to není o moc lepší, tam zas chodějí sestřičky a sanitáři, ale naštěstí jich tam nekouří tolik jako pacientů na tom nejhorším místě.