Nějak jsem včera večer zapomněl vypnout mobil a tak duchapřítomně využil příležitosti, aby si zazvonil v hodinu, kdy normální lidi ještě mají půlnoc. Ve čtvrt na sedm. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uslyšel angličtinu. A ještě tónem, který předpokládal, že budu plynně odpovídat. Tomu říkám hektické ráno. Něco jsem stále v polospánku zmateně blábolil. Když jsem trochu příšel k sobě, došlo mi to: volá studentka, která přijela na stáž z Rumunska a na nádraží ji k jejímu překvapení nikdo nečekal. Proč ale volá mně, měl tam přeci jít Pavel? Aha, Pavel asi čeká na letišti. To se také později potvrdilo. Domluvil jsem se s Lucianou, že tam za hoďku budu. Navlékl jsem rychle první oblečení, které mi přišlo pod ruku, ale pak pak jsem si uvědomil, že v tak zbídačenym stavu tam prostě nemůžu. Homelessové co už na Hlaváku jsou bohatě stačej, tak první dojmy z Prahy nemusím kazit ještě víc. Rychlá sprcha (už zase svlečený) a vyrazil jsem (už zase oblečený). Nechtěl bych někam přijet a nenajít člověka, kterej tam má čekat, to musím říct. Ale ta holka měla fakt kliku, že jsem měl mobil zapnutej, jinak by asi obrostla mechem a ztratila nervy, než se probudím. Teď už je ubytobaná a zítra ji čeká prohlídka Prahy.