Včera jsem se ještě před koncertem stihl podívat Kill Bill 2. Stejně jako na jedničku jsem i na druhý díl šel s mírným despektem. Zatímco u dílu minulého to bylo způsobeno nedůvěrou k tématu a v Tarantinovy možnosti jeho uchopení, tentokrát to bylo absencí nálady na zrovna takový film. Ale stejně jako u úvodního dílu všechny pochyby pominuly hned po několika prvních záběrech. Kill Bill 2 je jiný než KB1. Zatímco ve Vol. 1 se s krví roztrhla přehrada, ve dvojce ukápne jen pár mililitrů. Méně je i akce ve prospěch dialogů a vysvětlování. Quentin Tarantino udělal dobře, že proti původním plánům celý film takto rozdělil do dvou částí. V jednom celku by obě poloviny působily velice nevyváženě, zatímco odděleně tvoří příjemný kontrast a pokračování není jen nastavováním úvodu, ale jeho doplněním, které zapadne jako chybějící kostka do skládanky. Je otázkou, do jaké míry rozhodnutí film rozdělit ovlivnilo výslednou střihovou skladbu. Režisér by si možná při sestavování díla do jednoho celku s uspořádáním jednotlivých scén a kapitol poradil jinak, ale to je nyní nepodstatné, tak jak to dopadlo, dopadlo to dobře. Kdybych chtěl za každou cenu kritizovat, tak asi vzpomenu kameru, která mi přišla pro Tarantina snad až moc typická a nějak podivně sterilní, pokud jde o kompozici, která byla bez většího nápadu. Na první pohled sice líbivá, ale když o ní zpětně přemýšlím, mám rozporuplné pocity. Skvělou práci zas ale odvedli osvětlovači. Hra světel a stínů v některých pasážích byla pastvou pro oko. Přes všechnu chválu, kterou jsem o filmu napsal mám pocit, že druhý díl se mi do paměti nevryje tak silně, jako ten první.