Fotopíkův asociační autotext V. aneb Je nám třeba smrti?

V komentáři k předposlednímu autotextu se objevil názor Lendys, že pamatovat na smrt se nemá, což vyprovokovalo shmta k nesouhlasnému komentáři. Já sám jsem se hned, jakmile jsem tuto názorovou rozdílnost zhlédl, odhodlával vyslovit se ke sporné otázce v nějakém následujícím asociačním autotextu. A ten okamžik právě nadešel :-)

Podle mne se otázka nutnosti (případně vhodnosti) připomínání smrti v životě sestává ze dvou problémů - z identifikování, případně smíření se s vlastní konečností a z individuálního přístupu k vlastní bolesti a utrpení. Je potřeba to rozlišovat (už jen z toho důvodu, že mnoho lidí po delší debatě přizná, že nemají ani tak stach ze smrti jako takové, jako spíš z umírání). Je jasné, že tyhle dva problémy jsou ve skutečnosti spojitými nádobami, přesto jsou od sebe jasně rozpoznatelné a já se teď pokusím je každý trochu zvlášť rozpitvat.

Začnu u smíření se s vědomím jasného konce vlastní existence. Každý z nás se neodvratně blíží okamžiku smrti - někdo tam doplyne dříve a někdo později, ale ta nevyhnutelná jistota je daná a tudíž nám nezbývá, než se s ní smířit. Člověk, který vědomě vytěsňuje okamžik vlastní smrti ze svých myšlenek, je krom vlastní naivity vystaven riziku, že se vlastně do budoucna ochuzuje o jakousi možnost mít již otázky stran smrti vyřešené v době, kdy již bude jeho konec hmatatelně blízko. Důležitou součástí stáří je integrita, jakési smíření se s tím, jak člověk prožil svůj život, a zároveň s tím, že se konec již blíží. Základy takové budoucí integrity ale staví už od svého mládí a otázka vyrovnání se se smrtí je toho stavebního procesu nezbytnou součástí. Proto má "memento mori" svůj smysl - vrací nás do reality života (který je se smrtí spojen sourozeneckým poutem), dává nám pocítit mrazivý dech sterilní spravedlnosti univerza na našem zátylku. Nehledě na to, že bychom si měli během svého života uvědomit, že břímě vlastní smrti nikdy neneseme my, ale až naši pozůstalí. Starořecký hedonistický filosof Epikúros se se smrtí vypořádal velmi jednoduše, když pravil: "Smrt mne neděsí - dokud jsem já, pak není smrt, a jakmile smrt je, tak já už nejsem."

Strach z bolesti a utrpení je zřejmě silnějším faktorem v našem tolik subjektivně prožívaném vztahu ke smrti - to je vlastně to umírání, kterého se na smrti nejvíce obáváme. Vtip je v tom, že i cenu bolesti a utrpení (vlastního či zprostředkovaného) bychom měli být schopni rozumově nazřít - jsou to vlastně protipóly radosti a štěstí, které v životě potřebujeme. Stejně jako existenci světla vymezuje tma, tak pro vnímání radosti je třeba jeho opaku. Moderní medicína je čím dál tím více hnána strachem lidstva z bolesti a trpění, je nastavena tak, aby mimo léčení alespoň co nejvíce ulevovala, což má ovšem bohužel za následek jistou citovou oploštělost nastupujících generací. Kdo není vystaven utrpení, neumí se ani těšit z drobných radostí života, potřebuje mnohem silnější stimuly, aby naplnil svou touhu po radosti, štěstí (zde hledejme novodobý rozmach čím dál tím vykonstruovanějších extrémních sportů jako třeba canyoning, zorbování atd.) a zejména není připraven umírat a zemřít. Ve spojitosti s touhle úvahou vám doporučuji přečíst si knihu Osm smrtelných hříchů od Konrada Lorenze, držitele Nobelovy ceny za fyziologii - výše zmíněná úvaha je tam rozvedena a doložena mnohem lépe.
Zní to paradoxně, ale většinou jsou ze všech nejvyrovnanější lidé, kteří si někdy v životě prošli těžkým obdobím, které už tak či onak překonali. Zajímavé kupříkladu je, že u lidí, kteří se neúspěšně pokusí spáchat sebevraždu palnou zbraní a způsobí si tím závažná deformující poranění zejména obličejového skeletu (klasicky myslivci, kteří si při snaze ukončit život kvůli nevěře ustřelí obličej, protože hlaveň pušky je dlouhá a tudíž s ní nelze manipulovat tak snadno jako s pistolí) vyžadující dlouhou chirurgickou léčbu a nesoucí trvalé následky, vůbec nedochází k opakovaným pokusům (i když původní důvody pro sebevraždu trvají a deformující zranění by poskytovalo nové).

Co tedy říci závěrem - dnešní civilizace ve vyspělých zemích je velice poznamenaná svým pštrosím přístupem k existenci smrti. Máme z ní větší strach a vyrovnat se s ní nám činí stále větší problémy, protože vědomí konce vytěsňujeme ze své životní reality. Naši příbuzní většinou umírají v nemocnici, daleko od našich zraků, zemřelé navštěvujeme prakticky jen na dušičky. Nemáme vlastně vůbec čas si něco takového, jako je konec bytí, připouštět. Výsledkem je úzkostný strach ze smrti, patologické prožívání smrti v rodině, hrozící nevyrovnanost a zkroušenost ve stáří. Měli bychom se poučit od našich předků, že Memento mori (viz autotext III a 1/2) je nejen vhodnou, ale dokonce nutnou součástí našeho života. Smrt není něco, co by v našem životě nemělo mít místo, už jen proto, že si toto místo je schopna velice radikálně prosadit.

Tak - a příště bude o dvojím metru a pseudodemokratické doktríně...