Ta babka se dívala divně, když jsem na ní namířil objektiv. "Ale co, to že já mám drzost ji fotit, ještě neznamená, že ona bude mít drzost něco namítat." Řekl jsem si. Risk je zisk. Všude po parcích bylo spousta slunících se důchodců, kteří po dlouhé zimě vylezli z děr, aby si na lavičce potlachali s kámošema a nakrimili svoje holuby. Už pořádně dlouho jsem nestiskl spoušť a nepodíval se na svět přes hledáček. Když fotím, snažím se o to s velkým "F". Na všech mých fotkách, které za něco stojí hraje velkou roli slunce/stín. A jedna zima mi zatla tipec. Slunce se schovalo a já pak byl namydlenej. Přišlo mi, že fotit se v zimě a bez slunce nedá (dá a jak!), ale já jsem prostě nemohl. Psychický blok. Ten se ze mě ale s (minulým) jarem neodlepil. Jen se trochu přetransformoval. Přišlo mi, že jsem vyfotil už všechno, co jsem mohl a že při každé další fotce se budu jen opakovat (Jaký nesmysl! Ale vysvětlujte si to, když máte ten pocit!). Proste ztráta inspirace a úplně lámat přes koleno to nejde. Pak mě napadlo, že o tom všem možná moc přemýšlím, že asi bude nejlepší vzít prostě foťák do ruky, zkusit to a vidět, co se vyklube. Dneska se naskytla super příležiost, vyfotil jsem jeden film a o několika snímcích mám i docela dobré tušení. Už se těším, až je budu vyvolávat! Snad se to ve mně zlomilo a překonal jsem tvůrčí krizi :-) Poradíte někdo nějaké fotogenické a ne moc profláknuté místo?