Závěrečná seminárka z úvodu do praktického lékařství a komunikačních dovedností. Stáří, závěrečná etapa života může mít mnoho podob. Pro někoho je to vyvrcholení veškerého předchozího snažení, kdy se starosti redukují jen na péči o zahrádku nebo zařizování dovolené na léto, zbývá mnoho času na všechny zájmy a přátele, děti jsou dávno odrostlé a místo nich přicházejí vnoučata, u kterých vám odpadají starosti rodičovské a můžete si s nimi užívat prarodičovských radostí. Pro jiného je naopak stáří obdobím, kdy vše náhle ztratilo smysl a život se stává nesnesitelným čekáním na poslední den. Vedle vlastního postoje mají na kvalitu života ve stáří vliv i faktory sociální a zdravotní. Měl jsem možnost poznat dvě pacientky, které obě pocházely z naprosto rozdílných rodinných prostředí a dokázaly stáří i přes četné zdravotní problémy prožívat po svém a spokojeně. První pacientka, 81 letá M. T., kterou jsem navštívil v únoru tohoto roku prožila klidný rodinný život. Jeho převážnou část strávila v domácnosti a až posledních 16 let před důchodem pracovala v papírnictví, gramofonovém průmyslu apod. Z jediného manželství má syna a dceru a dále pak vnuka. Rodinné vztahy byly vždy bezkonfliktní a děti nyní žijí v blízkosti, několikrát týdně matku navštěvují a zapojují do rodinného života. Velkou část léta pacientka tráví na chalupě nedaleko Prahy, kde se o sebe stejně jako doma dokáže postarat v plném rozsahu, ale přesto jí příbuzní v mnohém (vaření) vypomáhají. Pohyblivost je dobrá, každý den chodí na procházky, ale stěžuje si na potíže se zadýcháváním. Během života neprodělala žádné vážnější nemoci ani jiné zdravotní komplikace. Až v 78 letech si léčila pásový opar a v 80 letech zlomeninu proc. styloideus ulnae dx. Stěžuje si na zhoršování zraku a citlivosti sluchu v poslední době. Navázat komunikaci s paní M. T. bylo velice jednoduché. Rozhovor však bylo nutné občas usměrňovat, protože má mírné sklony v něm zabíhat. To ale nebylo žádnou překážkou v tom smyslu, že by se nepodařilo shromáždit data nutná k sestavení anamnézy. Před návštěvou 92 leté L. J. (říjen tohoto roku) jsem byl školícím lékařem varován. Vyjádřil obavy o mé čichové orgány a naději, že se budu mít kam posadit. Měl jsem však štěstí, že ten den bylo pěkné počasí a L. J. tedy větrala. Přesto byl v jejím bytě velice výrazně znát zápach dvou koček. Nebyl tam takový nepořádek, jaký jsem zprvu očekával, což ale mohlo být způsobeno tím, že ten den byla u pacientky na první návštěvě pečovatelská služba, která zajistila i úklid. L. J. si při chůzi pomáhá francouzskými holemi, ale odmítá jakoukoliv pomoc - zakládá si na tom, že vše co může, zvládne sama. Jako první otázku se zeptala, jakou řečí budeme hovořit, zda francouzsky, německy, italsky, rusky či česky. Omlouvala se, že v angličtině a španělštině je slabší. Zůstali jsme u češtiny. Její jazyková výbava je zčásti dána rodinnými poměry. Matka byla Ruska, otec Ital a manžel vídeňský Čech. Narodila se v Rusku na Volze a do Čech odešla s rodiči poté, co otec nedostal prodloužení povolení k pobytu. Prožila klidný, avšak pestrý život. Z jediného manželství nemá žádné děti, celý život pracovala jako překladatelka, tlumočnice atd. Během života prodělala nejrůznější nemoci - v 10 letech tyfus, dále lehkou formu cholery, v 70 letech pak pásový opar, který zasáhla n. VII s následkem mírného poškození levého oka a ucha. Před 5 lety jí byla aplikována endoprotéza v levém kyčelním kloubu a před půlrokem si zlomila ruku. V poslední době trpí bércovými vředy, začíná se projevovat šedý zákal a náběh na zelený, přesto při dobrém světle dokáže číst i bez brýlí. Celý život trpí špatnou dynamikou střev a užívá projímadla. Jak jsem již uvedl, začíná se o ní starat pečovatelská služba, která zajišťuje nákupy, procházky s pacientkou a pomoc v domácnosti. L. J. si vaří sama a nutno dodat, že velice zdravě. Z masa jí pouze ryby, z pečiva pouze tmavé a celozrnné, mléčné výrobky, mnoho zeleniny atd. Vynikající je její orientace. Nemá televizi ani rádio (tvrdí, že obojí dala pryč poté co zemřel manžel, aby měla klid), třikrát týdně čte noviny a má velice dobrý přehled o současném dění. Vědomě se udržuje ve fyzické i psychické kondici. Ráno udělá aspoň tisíc kroků po pokoji (a nyní v doprovodu chodí i ven). Stále čte, kočkám nahlas nejraději předčítá Lermontova a zpaměti recituje Goetha (obojí v originále). Všechny lékařské termíny zná latinsky, zná názvy všech léků které užívá včetně dávkování v miligramech. L. J. nemá žádné příbuzné, ale zato ji navštěvuje mnoho přátel. Je velice komunikativní a bylo znát, že lékařům je zvyklá odpovídat velice jasně, stručně a věcně, i když v ostatní konverzaci má menší sklony k upovídanosti. Rozhovor však není obtížné vést žádoucím směrem. První M. T. je z pohledu lékaře bezproblémovou pacientkou. I v pokročilém věku vede šťastný život obklopena svými příbuznými, v současnosti nemá vážnější zdravotní potíže. Lze předpokládat, že v případě nutnosti o ní bude v plném rozsahu postaráno. Totéž však nelze říci o L. J. Její pohyblivost není příliš dobrá a soudím, že se dá očekávat zhoršení zraku a když to znemožní čtení, pacientka tak přijde o významné spojení s okolním světem a neméně důležitý zdroj zábavy, který tvoří jednu z nejdůležitějších náplní jejího času. Zvětšovat se bude i závislost na pečovatelské službě. Mimořádná je však psychická kondice. Je schopna se bavit o minulosti i na zcela aktuální témata, pamatuje si např. jména všech lékařů, které navštívila v posledních letech nebo taková data kdy dostala sádru a kdy jí ji sejmuli. Svého dobrého duševního stavu si je vědoma a pečlivě se o něj stará četbou, recitací zpaměti, překladem (na psaní používá stroj) a konverzací s přáteli. Dalším komplikujícím faktorem u L. J. je její svérázný přístup k léčbě. Je velice otevřená přírodním a alternativním metodám. Nechává si z Německa posílat nějaké přípravky a tvrdí, že jí pomohou více než cokoliv jiného. Není mi však známo, že by tyto alternativní metody její zdravotní stav někdy zkomplikovaly nebo dokonce vedly k vysazení léčby doporučené ošetřujícím lékařem. Je obdivuhodné, jak si tyto dvě pacientky i v pokročilejším věku dokázaly zachovat pozitivní přístup k životu. Ve chvílích, kdy už se u některých vrstevníků dostavuje rezignace a nezbývají než vzpomínky, ony se stále dokáží dívat vpřed a žít plnohodnotně a bohatě. To vše je sice z velké části determinováno pozitivními a bohatými sociálními vztahy, které však u každé vzešly z rozdílných podmínek. I když se na první pohled může zdát komunikace s pacientem, který se neostýchá hovořit snadná, nemusí to být vždy pravda. Je třeba umět vést rozhovor správným směrem v přiměřeném rozsahu a dokázat z něj vytěžit potřebné informace. V předmětu Úvod do praktického lékařství jsem se ujistil o důležitosti komunikačních schopností v medicíně a donutil mě přehodnotit názory na praktické lékařství. První blok ve mně vzbudil velká očekávání před druhou částí, ta však zůstala z větší části nenaplněna. Přednášky nebyly již tak zajímavé a přitažlivé. V obou částech mě zklamal nedostatek nácviku komunikace (vedle návštěvy rodiny by zde mělo být více praktického nácviku s pedagogem). Také psychologie by mohlo být více na úkor méně výtěžných přednášek jako např. preventivní lékařství z prvního a sociální lékařství a domácí péče z druhého bloku. Jsem přesvědčen, že oba bloky by se daly podstatně více zaplnit. Dvě návštěvy v domácnostech v každém bloku považuji za zbytečné (nebývá už co říci).