Bez techniky umírám!

Moje začátky nástupu na školu jsou vždycky šílené. Myslím ten přechod z poklidu a prázdninové pohody do drastické reality, samostatnosti i samoty.
Nemít na pokoji rychlovarnou konvici a radiobudík, asi zhebnu.

Normálně zjišťuji, že jsem asi otrokem techniky, PC, internetu, televize, médií a dalších takovýchto vymožeností. Protože to, co se se mnou dělo, když jsem opět vkročila do svého pokoje na koleji, nelze bez nádechu zoufalství vylíčit. Přímo třas v rukou nebo delirium závisláka jsem neměla, ale takový pradivný pocit prázdnoty a zoufalosti mě neminul. Spíš tam hrála větší roli osamělost, ale i tak, když teď sedím u fakultního kompu, zapisuju si výběrové předměty, zabíjím čas surfováním, než začnou úřední hodiny na studijním, vyřizuji neodkladné záležitosti přes ICQ a píšu do Deníčku, zalívá mě přece jen blaženější pocit než včera těsně po příjezdu do Prahy.
Nejprve jsem přijela s dvouhodinovým zpožděním, protože na Legérce se stala nehoda, takže jsme se busem trckali, že nás i chodci předbíhali, načež jsem si vystála nejdřív asi hodinovou frontu u kupónů MHD, a pak další dvě hodiny před ubytovací kanceláří, než na mě došla řada a já konečně mohla spočinout ve svém zamluveném nudličkovitém pokoji s popraskanými zdmi a naprosto neosobním vzhledem. To, že jsem musela vstávat ve tři v noci, abych byla v Praze v osm, nebo že jsem vlekla tak šíleně těžký bágl, div jsem si nesedřela rameno, tu už líčit nemusím. Mám se fajn :-/, je mi smutno :(, podzimní depka letos začala útočit nějak brzo :-<, ale snad se to změní hned, jak se potkám s nějakým tím známým človíčkem.:)