Barcelona - Muzeum soucasneho umeni

Pred velice moderni a povedenou budovou muzea soucasneho umeni v El Ravalu se kazdy vecer prohaneji desitky kluku, chlapecku i holcicek na skateboardech i bruslich a pres den sem miri milovnici umeni vetsinou z rad turistu.

Jsou zde tri rozsahla podlazi, ktera do jednoho prostoru spojuje prosvetlena hala vzdalene pripominajici prazsky Veletrzni palac. V prizemi je stala expozice a ve dvou patrech vystava nazvana "Umeni a utopie". Kdyby nebylo vyrazneho odliseni cedulemi, myslim, ze by si mnoho navstevniku ani nevsimlo, ze prislo z jedne casti do druhe.

Soucasne umeni se mi casto nelibi, casto mu nerozumim a casto si o nem myslim, ze je velice stupidni a ze se jeho tvurci sice o nejake umeni pokousi, ale jaksi nemaji v hlave srovnano, co to vlastne je. Velice dobre zvladaji jednu jeho stranku, totiz schopnost zaujmout a sokovat, ale jaksi zapominaji na estetickou stranku a remeslnou dovednost.

Je totiz neco jineho provokovat a tvorit hodnoty. A tak jsou mnozi soucasni umelci spis pouhymi provokatery, kteri tezko mohou neco sdelit i pristim generacim. Pripadne vydavaji bezobsaznou slataninu za nepochopenou. Relativizovat lze v postmoderne cokoliv a ackoliv je neco tezko relativnejsiho nez cas, prave ten tyto dila nejlepe proveri a o valnou cast z nich mam v teto zkousce strach.

Pres to vsechno mam ale soucasne umeni ci "umeni" docela rad, prave pro jeho kontroverznost i nejistou budoucnost. V neposledni rade dava obrovskou svobodu pro moji soukromou hru na arbitra, co je dobre a co uplna sracka a co vyplod chore mysli.

Jednim soucasnym zanrem ovsem zcela pohrdam. Jsou to videoprojekce (casto ubohe amaterske kvality), ktere jsou vsechny blaboly bez jakehokoliv obsahu. Zatim jsem nevidel ani jedinou, ktera by me nejak zaujala a ktere bych aspon trosicku porozumel. Vzdy se snazim, ale cim dal mene si myslim, ze chyba je ve mne.

Navic me silne rozciluje piskot vsudypritomnych televizi a zvuky, ktere vsechny ty kraviny vydavaji. Aspon, ze uz se zacinaji rozmahat dataprojektory.

Mezi spoustou objektu se jich naslo dost, ktere me zaujaly. Jen si nejsem jisty, jestli ta stavba z cokolady ma sanci byt za nekolik set let cenena na miliony.

Zdaleka nejvic me vsak nadchla samotna budova muzea svym prostorem a hrou svetla, ktereho je v hlavni hale opravdu spousta. Kdyz jsem sel po ochozu o patro vys, mel jsem pocit, ze se pomalu vznasim a i kdyz me od namesti delila konstrukce ze skla a oceli, porad jsem se citil uprostred mesta, jen s vyhledem jako racek, ktery se prave rozhodl doletet az k mori.