Motos d'aigua aneb vodní skútry

Jedno ráno jsme (asi po 2 hodinách spánku) vyrazili na pláž a Andreu zavolal svým kamarádům aby přijeli na vodních skútrech a svezli nás. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Takový vodní skútr není žádné prdítko, ale má objem třeba 1500 cm³ a ta síla je fakt poznat.

Nasedl jsem na jeden ze skútrů hned jak to šlo a nejdřiv se jen vezl. Antoni nejdřiv tak poklidně jel, postupně přidával, pak se mě zeptal, jesti mám strach a když jsem mu řekl, že ne, začal ukazovat, co všechno to umí. To už jsem se musel docela pevně držet jak Antoniho, tak se zaklesnout nohama, abych neodlítl někam daleko do vody.

Jeli jsme, jen to kolem nás foukalo, skákali jsme z jedné vlny na druhou a vodní tříšť nám stříkala do tváře. Vykrajovali jsme oblouky do zčeřené vodní hladiny. Pak jsme se s Antonim vyměnili a já řídil. Nejdřiv nesměle, ale postupně jsem přidával a přidával a sem tam si hodil nějaký ten oblouček. Pak mi Antoni poradil trik, jak to pořádně rozpálit (nesmíte držet plyn konstantně, ale trochu si s ním hrát - přidávat, ubírat, přidávat, ubírat) a to teprve byla jízda. Prorážel jsem vzduch a vodní spršku schytával naplno. Srdce mi začínalo pořádně bušit.

Pak bylo po všem, dojeli jsme zpět k pláži a já vystoupil jen s hodně malým množstvím krve v adrenalinu. To bylo něco - chtělo se mi křičet wow!!! a taky jsem si to neodpustil. Motos d'aigua jsou prostě super věc a docela by mě zajímalo srovnání pocitů odsud a z motorky od někoho, kdo si pořádně zajezdil na obojím. Motorka mě nijak neláká, mám z ní strach a nechci dělat dárce orgánů, ale myslím, že vodní skútr na moři ji hravě překoná - voda i vítr ve tváři, skákání po vlnkách, absolutní svoboda a při větším adrenalinu (aspoň bych řekl) je to i bezpečnější, i když taky ne úplně bez rizika.

Vodní skútr není zrovna nejlevnější záležitost, navíc na něm pořád je co opravovat a vyměňovat, ale jedno vím jistě - až budu bydlet v katalánsku u moře, tak tuhle hračičku teda CHCI!