Malý čtenář Toma Clancyho

Šel jsem na vlak, samozřejmě nestíhal a zas jednou měl víc štěstí než rozumu. Jediné metro, které mě mohlo zachránit totiž přijelo do stanice akorát ve chvíli, kdy jsem do ní vbíhal. Ještě jsem stačil popoběhnout na začátek soupravy, abych to měl při výstupu blíž k nádraží. Stoupl jsem si ke dveřím zrovna naproti sympatické slečně a pokojně splácel kyslíkový dluh.

Na příští zastávce přistoupil asi desetiletý kluk s tlustou bichlí v náručí. Zvědavě jsem zaostřil po názvu: "Tom Clancy: Jasné nebezpečí". Ještě asi deset sekund jsem mohl doufat, že jen nese tatínkovi výpujčku z knihovny. Jenže pak knihu otevřel a hloubavě se začetl. Do konce mu zbývaly asi dva centimetry z deseti.

Sledovali jsme ho s tou slečnou oba. Významně jsem se na sebe podívali a zeširoka se na sebe usmáli. Ten pohled vydal za tisíc slov.

Na příští zastávce jsme oba vystoupili, ona se vydala na Náměstí Republiky, já na Masarykovo nádraží. A tak se naše životy zase rozdělily. Ten vlak jsem stihnul.