Kanův zápis mi připomněl jednu historku, která se mi stala s telefonama:

Jdu vestibulem metra na Muzeu a nejdnou slyším zvonit telefon v budce. Nikdo se k němu nehlásil a tak jsem ho zvednul.

- "Prosim?" Povídám.

- "Čau, ty jsi mě prozváněl?" Ozvalo se.

- "Ne, neprozváněl."

- "A kdo je tam?"

- "David. A jak se jmenuješ ty?"

- "Pavel."

- "Čau Pavle, jak se vede?"

- "Jo, dík, docela to jde."

- "A co povodně, přežili jste to v pohodě? My byli tři dny evakuovaný, ale jinak naštěstí dobrý, i když bydlíme hned u řeky."

- "Jo, taky dobrý, ale kdo je tam? Odkud voláš?"

- "No David, jsem teď na Muzeu, v budce."

- "A jakej David?"

- "Já se tě snad taky neptám na příjmení, ne? Prostě David." Nechtěl jsem se prozradit, kdybych se náhodou zaplejtal do nějakejch mafiánskejch čachrů.

- "No a jaktože s tebou teda mluvim, kdo jsi?"

- "No, zavolal jsi sem, do budky na Muzeu, když jsem šel zrovna kolem, tak jsem to zvednul, normálka ne?" V telefonu bylo delší ticho, které mělo znamenat něco mezi překvapením, nepochopením a zmatením.

- "Takže ty nejsi David Nováček?!"

- "Ne, to teda nejsem."

- "Aha, já myslel, že jo... A kdo teda jsi?"

- "No asi mě neznáš, jak řikám - šel jsem kolem a zvedl telefon zvonící v budce, to je všechno, nevim, proč jsi sem volal."

- "Aha... Takže nevoláš z mobilu, jo?"

- "Ne, prostě z budky."

- "No tak... já nevim... tak asi čau."

- "Tak čau."