Děti musej jíst za každých okolností Zase oše(třovatelství). Po ránu dobíhám autobus a jak do něj naskakuju, vletim do náruče rovnou homelessovi, kterej šíleně smrdí potem. Pěknej začátek. Cestovat v MHD je sranda, to řikám pořád. A mohlo to být ještě horší, kdybych se poblil; a neměl jsem k tomu daleko. Naštěstí ani nebylo co.

Na oddělení (kojencích) jsem byl sám, protože holky si to už odmakaly minule. Krmil jsem jednoho chlapečka (cca 1,5 roku) pudingem a docela mu záviděl a měl co dělat, abych mu to nesnědl. Nic mi nenechal, nenažranec. Kdyby aspoň přibíral, ale to on ne, vůbec neprospívá. Taky jsem s nim inhaloval. Nejdřív z toho měl prdel, ale pak se mu to přestalo líbit a vehementně se bránil. Při tom krmení mi pořád podával gumový hračky, abych si s nim hrál. Chvíli jsem mu předváděl divadýlko s Mickey Mousem, Kachničkou a Zajíčkem, ale pak už jsem musel.

Pak tam byla nějaká holčička, jejíž máma v těhotenství prodělala virózu. Těžký poškození CNS, tupej výraz v očích a vůbec nereagovala a to ani když jsem jí přebaloval a měřil teplotu. Měla 35,5 °C, i když na sobě měla dvě tlustý peřiny. Jak řikám - těžký poškození CNS a nedokázala to nijak regulovat :-(

Na stěně jim tam visí reklama na nějakou výživu. "Emlympf - FOOD FROM THOUGHT". Je na ní nějaký vytlemený mimino sedící na hlavici sloupu z černýho mramoru. Přišlo mi to v tu chvíli jako výsměch všem těm dětem, co tam ležej. Kdyby jim pomohla jedna přesnídávka, už dávno skotačej doma. Můžou udělat pokrok s lékama, rehabilitací nebo výživou. Jenže když za nima máma přijde na návštěvu jen jednou za měsíc, neni nic platná ani svěcená voda. Takovej je život v nemocnici ---> kojeneckym ústavu