Ještě ve 12:00 jsem byl v Drážďanech a v 17:00 už jsem byl doma a jedl. Cestou zpět byl nejdražší lístek na autobus, který stál 1​. Na E55 v Drážďanech jsem čekali asi 10 minut a vzal nás jeden mladej kluk. Říkal že jede do vesnice před Cínovec, ale nakonec nás hodil až na hranice. Měli jsme tedy i cestou zpět kliku na člověka, protože si kvůli nám zajel. Na Cínovci jsme měli popojít asi 2 km k přechodu, ale aniž bychom kohokoli stopovali, tak se u nás zastavil nějakej němec a říkal nám, že nás hodí na hranice. Neodmítli jsme, akorát jsme byli, Eliška i já lehce překvapený. :) Na Cínovci jsme pokecali s celníkem, byl to nějakej týpek, co poznával podle pasu, co je člověk zač (ne nebyl to tajnej). No a nakonec jsme stopli jednoho pákistánce, kterej žije v Drážďanech a ten nás hodil až na Muzeum. To je ve zkratce cesta zpět. V Drážďanech jsme zůstali tedy dvě noci. V Hostelech Lollis (má atmosféru domova) a Louise 20 (je lépe vybaven). Je tam spousta zajímavých míst, které stojí za to vidět a které člověka musí nadchnout. Eliška si nejvíc užila galerii nových mistrů, kde však bohužel kvůli povodni v srpnu 2002 byly největší lákadla (Monet, van Gogh, Gauguin, Degas) místní galerie nepřístupná. Když jsem tam došel, a zjistil to, bylo mi to fakt strašně líto, budem tam muset ještě jednou. Druhá věc, kvůli které jsou Drážďany nezapomenutelné místo je jejich historická úloha během 2. světové války. Dnes je město z části zrekonstruované - nejvetší památky, jako jsou kostely, paláce, mosty a nebo postavené nově, smůla je, že je vystavěné nově po válce, tudíž za bolševika. Jejich cit pro architekturu je znám a tak si představte, že Václavák v Praze nelemují staré domy, ale paneláky... Zajímavé je, že tak zůstali do roku 1993 ruiny snad ze všech kostelů, které spojenci zničili. Myslím si, že je mimořádná příležitost nechat turistům i místním pocítit atmosféru zničeného města, pokud nechají stát pouze trosky. Avšak vše se opravuje a tak zanedlouho už příležitost vidět přibližně to, jak to vypadalo před více než 50 lety poté, co jste vylezl z krytu, už mít nebudete. Proto pohněte, stavěj rychle a válečný dech už dlouho žít nebude. Časem se ještě pokusím dodat fotky. Zatím mi věřte, že to bylo úžasný a doufám, že příští víkend bych jel do Reichu znova.