Tvrdá lekce z českého zdravotnictví

Dnes na propedeutice mě a Martina poprosili, abychom odvezli jednoho pána na plicní. Je to jedna budova v motolském areálu mimo hlavní bloky. A tak jsem se na hodinu a půl stal něčím mezi zřízencem a lékařským doprovodem.

Dovezli jsme ho na stanoviště sanitek, stály tam asi čtyři, ale ani jedna pro nás. Po dvaceti minutách urgencí a vyptávání jsme se konečně dočkali. Naložili jsme pána a ukázalo se, že máme vézt ještě jednu paní. Ta tam chudák seděla osamocená tak, jak ji zřízenec nechal a téměř jak ji pánbůh stvořil. Nevěděla kam jede, proč, natožpak co jí tam budou dělat.

Jestli jsem to pochopil správně, v Motole to funguje takto:
Doktor pošle pacienta na vyšetření a objedná sanitku. Někdo k ní pacienta odveze a sanita ho dopraví na vyšetření. Tam se ho někdo ujme a po vyšetření opět zavolají sanitku, která ho doveze zpět na příjem. Tam se ho zase ujme někdo další a dopraví ho na oddělení. Informační systému funguje na bázi papírku s číslem kliniky kam pacient náleží. Ten si drží v ruce a čeká, až mu někdo zavolá někoho, aby byl dopraven tam, kam má.

Uznávám, že je to možná ekonomicky nejefektivnější řešení, ale jak k tomu přijde pacient? Sanitáři si ho se zdravotníkama přehazujou jak horkej brambor a on celou dobu nemá ani tušení o co jde a co se bude dít dál. Je to chyba jednak systému, jednak doktorů, že mu nic neřeknou. Když se proces zasekne, může se stát, že pacient zůstane viset na chodbě a čeká, až se nad ním někdo smiluje a všimne si ho.

Náš pán měl štěstí, že jsme jeli s ním. Celý systém jsme totiž ještě neznali a přišlo nám to tudíž samozřejmé. Takže se nám ho také podařilo protekčně protlačit na kýženou spirometrii (funkční vyšetření plic, jak je dechová kapacita apod.). Tam jsme se dozvěděli, že má jít ještě na dalších X testů. Na spirometrii jsme protlačili i tu paní. Paradox byl, že je jí asi 78 let a v tom věku ten přístroj prostě neudejchala a celé vyšetření bylo totálně k ničemu. A jela tím pádem zbytečně. Mezitím jsme pánovi zařizovali další vyšetření.

Paní byla ze všeho totálně vystresovaná a nešťastná. Vadilo jí, že jí nikdo neřekl, kam jede, proč, co jí tam budou dělat, kde to je, jestli se má oblíct... nic. Pak někde čeká a ani neví na co a jestli se vůbec dočká. Netuší, na koho se má obrátit a kdo se o ní postará. To totiž vlastně netuší nikdo. Pomalu se totiž ani neví o tom, že tam ta paní někde je. A jí to samozřejmě vadí. A mě taky! Divíte se?

Saniťák pak paní odvezl zpátky. Ta mi mezitím pořád vnucovala úplatky, za to, že jsem se jí tak ujal. Já se mezitím styděl, že to tak chodí a zároveň z toho byl rozzlobený. Když jsme pánovi zařídili vše potřebné a vnutili ho nějaké sestře, auto bylo zpátky a odvezlo nás, protože jsme pospíchali na další hodinu. Ponechali jsme tedy pána osudu a doufali, že to nějak dopadne. Přenechali jsme ho nakonec systému také. Jinak to vlastně ani nešlo. Že by nás to také pomalu začínalo schroustávat? Nerad bych se dal tak lacino, doufám, že ne!