Aby pomohli svým nejmilejším na cestě ke svobodě, rozhodli se čtyři mladí lidé z bývalého Východního Německa vybudovat 135 m dlouhý tunel ze Západního Berlína do komunistické časti Berlína. Děj vypráví už 63 letý Hasso Herchel podle skutečné události, kdy v r. 1962 spolu s třemi přáteli budovali devět měsíců tunel, který měl zachránit jejich příbuzné a ostatní lidi na útěku před komunistickým režimem. Opomenu-li kvalitu německé filmové koprodukce a zdržím-li se kritiky, pak mi tento dvoudílný autentický film pomohl si uvědomit ještě větší deformaci z oboru než jsem myslela, že mám. Znám historii /nebo aspoň povědomé střípky bych sesbírala :-P/, z vyprávění rodičů i prarodičů je mi jasné, že to před 89 vypadalo "jinak". Ovšem teď mi celá tehdější situace přijde stále více jako absurdní vtip. Skutečně jsem se přistihla, jak se našich ptám jako nevědomé dítě: "Vždyť proč se neodstěhovali? Nezřekli se občanství a nepřijali jiné..." "No jak? To nemohli, hlídali je ... jako to bylo u nás." nechápala mamka s úsměvem, "to nešlo, proto tam byla ta zeď!" "Já vím, vím, co byla Berlínská zeď!.... ale proč je nepustili? Mohli mít tak o práci míň s jejich sledováním, takto byli sami proti sobě ... k čemu jsou jim občané, kteří chtějí pryč?..." divila jsem se, napumpovaná listinou základních práv a svobod, jak strašné bylo popírání tehdejší osobnosti a práv vůbec. Zpětně mi připadá tento rozhovor jak na úrovni pětiletého děcka, ale já v tu chvíli neuvažovala jako historik, ale jako humanista, právník, ústavodárce, politik...jak chcete. Teprve teď si uvědomuji, že všechny ty vědomosti, informace, co máme z dějepisu, hrůzné obrázky, to není nic. Tohle prostě nemůžeme, my, kteří jsme to nezažili, pochopit. A především pak pro ty další po nás vzdáleněji a vzdáleněji v horizontu času budou podobné filmy skutečně jako science-fiction minulosti.:-(