Stromeček

To je zvláštní, že kmen vánočního stromku nikdy nemá tu správnou velikost, na kterou byl vyrobenej stojan. Většinou jsem musel kmínek obalovat novinama, aby vůbec držel (nebojte, ty nebyly vidět), ale letos máme stromek sice menší, ale je hustej a kmen má dost silnej, takže se do toho našeho stojanu pro změnu nevešel.

V tu chvíli mě Vánoce štvaly maximálně a záviděl jsem Jehovistům, že mají o spoustu starostí míň.

Chvíli jsem se to snažil pižlat nožem, což by mi trvalo nejméně hodinu. Nejlepší by bývala byla sekyra, ale kde by se v našem bytě vzala? Zkusil jsem tedy sekáček na maso. Ten je ale na dřevo přeci jen dost tupej. Byl jsem bezradnej... Zkusil jsem to taky pilkou z dětskýho nářadíčka, kterou ještě přechovávám. Ale ta se hodí tak maximálně na špejle.

Pak jsem na to ale přišel. Na pomoc sekáčku přišlo kladivo a uštípl jsem tak přesně takovou tloušťku kmenu, jakou jsem potřeboval až k zářezu, který jsem před tím vypižlal tou pilkou. Pak už jen stačilo navléct do stojanu, do kterého náš smrček opět za vidatné asistence kladiva padl jako ulitej (natloukal jsem stojan na stromek, nikoliv naopak :-)).

Zbývalo už jen vyřešit, jaké letos použijeme ozdoby. Skleněné nebo slaměné? Vzhledem k tomu, že jsme tentokrát chtěli elektrické a nikoliv voskové svíčky, aby se dalo lépe a častěji svítit, zdály se mi vhodnejší ty skleněné. Po chvilce dohadů a vyčkávání můj názor nakonec zvítězil. Asi hlavně proto, že to věšení bylo také na mně.

Pustil jsem se do toho a zas po roce si uvědomil, proč se smrku pichlavému říká "smrk pichlavý". Jak jsem tak jednu po druhé věšel ty ozdobičky, které používáme od mého dětství, přišly s nima i nostalgický vzpomínky a najednou i vánoční nálada. Když jsem pak ozdobenej stromeček rozsvítil, začal jsem být rád, že Vánoce jsou. Něco na tom je.

Dostal jsem chuť dát si k snídani vánočku, až zítra vstanu a přijdu do stromečkem vyvoněného pokoje. Tak jsem ji zadělal a zrovna kyne.