Sportovní zážitky

Že se hraje nějaké mistrovství světa v hokeji jsem začal vnímat v roce 1995, když se konalo ve Vídni. To si pamatuju naprosto přesně. Dokonce si vzpomínám i na okamžik, kdy jsme s Jirkou jeli domů ze školy metrem z Nádraží Holešovice a bavili se o tom. Já tehdy říkal něco ve smyslu, že mě to moc nezajímá a je mi v celku jedno, jestli naši prohrajou nebo co.

Pak jsem ale přišel domů a jen tak ze zvědavosti si pustil zrovna zahajovací zápas toho MS. Vyhráli jsme a mě to vtáhlo. Sledoval jsem všechny další zápasy reprezentace i na Baltika Cupech apod., začal jsem prožívat úspěšné i neúspěšné fotbaly. Když ale Češi v tom hokeji vyhrávali co mohli, vloni jsem si uvědomil, že je mi najednou nějak jedno, že prohráli, že to jednou přijít muselo a je to tak normální.

U dnešního zápasu se Slovinskem jsem ale docela slušně schrupnul a při čtvrtém a pátém gólu už jsem ani neotevřel oči. Potěšilo mě, že si český tým vedl dobře a jsem zvědavý, jak to budu prožívat letos (ten dnešní zápas přeci jen nešel brát úplně vážně). Třeba to zas po roční pauze budu víc prožívat, protože už není tak jasné, kdo vyhraje.

Stějně se mi ale zdá, že dva moje divácké sportovní zážitky všechny MS i Nagano o něco předčily. Finále Ligy Mistrů v roce 1999 a když Goran Ivaniševič vyhrál Wimbledon. To jsem svůj nadšený řev nedokázal kontrolovat při každém vyhraném fiveteenu a při každém jsem myslel, že mě to složí. Prostě nádhera, takových zážitků je pár za život.