Přes velikonoční prázdniny byli v Praze moji kamarádi z Barcelony. S kámošem z gymplu - Pavlem - jsme se jim věnovali, jak jen to šlo. Po pravdě řečeno, už se mi dlouho nestalo, abych byl po pět večerů/nocí za sebou nepřetržitě v hospodě. Pravda ovšem je, že jsme se snažili, aby naši španělští přátelé viděli z Prahy co nejvíce, takže jsme restaurace střídali poměrně často... Na Vyšehrad už jaksi nezbyl čas. Snad příště. Učili jsme je i důležité české věty a slova jako např: ty jsi ale kočka, co děláš dneska večer, líbíš se mi, hovno, jdi do prdele, pivo, muži, ženy, záchod, ahoj a tak podobně. Když měli češtinu správně zažitou, začali sami vytvářet vlastní fráze: ty jsi ale hovno, ahoj pivo atd. Měli jsme z nich opravdu radost. Bylo to hodně příjemné. Navíc jsme při našich tazích Prahou naráželi na další cizince a cizinky. Stalo se tak, že se mnohdy u Pavla doma sešla českoarménskofrancouzskoněmeckošpanelskoruská společnost. A v tu chvíli jsem si úplně uvědomil, jak přirozeně všichni mezi sebou mluví anglicky. Jako kdyby nikdy neměli svůj jazyk. Jako kdyby angličtina byla tím nejpřirozenějším jazykem komunikace. Zkrátka novodobá latina. Včera Juan, Alfredo a Pep odletěli zpět do Barcelony. Přišel samozřejmě čas na dárky. A jelikož jsme při příjezdu dostali láhev 12leté single malt whisky, která chutnala opravdu skvěle, nemohli jsme ani my zůstat pozadu. Místo suvenýrů si tedy tři hispánci odvážejí domů několik druhů piv, lahev medoviny, becherovky a absintu, krabičku startek a pětilitrovou sklenici nakládanejch hermelínů... Doufám, že se ještě někdy spa(t)říme.