O půlnoci jsem přišel domů z koncertu Paula McCartneyho. Jsem nadšený!!! Myslím, že se pomalu vracím do dob svého militantního Beatlesáctví :-) Opravdu, sir Paul předvedl velkolepou show. Údajně 50 tisíc lidí zpívalo s ním prakticky všechny písně. Hrozně mě překvapilo, v jakém tempu se to celé odehrálo. Očekával jsem poklidnější průběh koncertu a popravdě se toho i trochu obával. Hodně pomohla i doprovodná kapela (bubny: výtečný Abe Laboriel, kytara: Rusty Anderson, klávesy: Paul Vickens, baskytara: Brian Ray). McCartney je prostě perfekcionista a to bylo na jeho koncertu vidět. Před branami T-mobile "parku" jsem opravdu čekal už od tří hodin. Otevřeli sice až v pět, ale to už se všude kolem stačilo nashromážit pár tisíc lidí, takže jsem byl rád, že jsem přišel včas. Našel jsem si nejlepší možná místa v mé cenové kategorii a čekal dál. Zřejmě jsem na dlouhé stání zvyklý z fotbalových a hokejových zápasů. Nohy ani záda mě po bezmála osmihodinovém stání nebolely. Kolem osmé začal na podiu předprogram. Různí artisté ukazovali své úchvatné dovednosti. Vše samozřejmě v perfektní choreografii. Nejdřív jsem myslel, že taková show bude na škodu a předkapela by byla vhodnější. Záhy jsem ale změnil názor. V reji pestrých barev a neuvěřitelných kousků se z ničehonic objevil sir Paul. To byl ten nejlepší způsob, jak dostat publikum do varu. A v tom varu už vydrželo až do konce v jedenáct večer. Sympatické bylo, že se členové kapely (nejvíc Paul) snažili mluvit česky. Jistě, je to úlitba, ale proč ne. Navíc to bylo od něj velmi vtipné, stejně jako řada jeho dalších hlášek. Co se písniček týče, přišel jsem si opravdu na své. Hrály se ty největší hity navíc v podání, které si v ničem nezadalo s opravdovými Brouky. Prý se říkálo: "Chceš slyšet Beales? Stačí si poslechnout Paula." Asi na tom něco bude. Když jsem tam tak stál, začal jsem chápat tu hysterii, která se kolem Beatles šířila. Přesto, že už je to celé 35 let minulostí, i teď mělo vystoupení neuvěřitelně emotivní náboj. Po dvou přídavcích bylo jasné, že publikum hudebníky jen tak lehce nepustí. A v tom se zase ukázala propracovat celého koncertu. Po písni The End najednou z různých míst hlediště vylétly do vzduchu statisíce drobných papírků (takové, jaké létají vzduchem, když fotbalové mužstvo vyhraje Ligu mistrů nebo pohár UEFA. Jen tady jich bylo řádově víc). Ve chvíli, kdy tahle papírová vánice opadla, podium už bylo prázné. Zkrátka, odchod jak má být. Když jsem si po koncertě vzpomněl, že ještě ve čtvrtek jsem nebyl plně rozhodnutý, jestli na koncert půjdu... Díky bohu, že jsem tam byl. Mám zážitek na celý život.