Severní Korea - beznadějná shituace

Před časem jsem si všímal reportáže BBC o KLDR, o tamních lágrech a poměrech v nich. Také jsem se zamýšlel, jestli je něco jako svoboda v této zemi vůbec představitelné a došel k rávěru, že ne a to také díky nezájmu Jižní Korey, Číny, Japonska a USA.

Z trochu jiného, civilnějšího úhlu se nyní KLDR věnuje Respekt. Čeští koreanisté v něm popisují svůj studijní pobyt v této zemi. Takových reportáží už jsem sice četl několik, ale tato je z nich nejobsáhlejší a nejlepší. Navíc následuje minirozhovor a rámeček nastiňující vnitro- i zahraničněpolitickou situaci a absenci takové exilové opoziční vlády, jskou má například Kuba.

Vždy, když něco podobného čtu, nemůže mě nenapadnout, v jakém luxusu si žijeme a jak jsou naše politické tahanice malicherné a zároveň jak neuvěřitelně vzdálené popisované skutečnosti jsou, ačkoliv i zde se něco podobného dělo před padesáti lety. Problém je, že v naší zemi stalinské poměry trvaly pár let zatímco v Koreji už více než dvě generace. Za tu dobu prostě lidé zapomenou, že vůbec něco jiného existuje, zvlášť když se na tom tak mohutně podílí propaganda. Tyto věty hovoří za vše:

Pchjongjang, takřka srovnaný se zemí v průběhu korejské války, je vystavěn podle přísného sovětského urbanismu a víc než východoasijsky na vás dýchne orwellovsky: prázdné široké silnice, monumenty, šedé paneláky, lidé ve stejném uniformním oblečení a hlavně všudypřítomná propaganda. Tou jste obklopeni doslova na každém kroku. „Velký vůdce“ Kim Ir-sen a jeho dnes vládnoucí syn, „milovaný vůdce“ Kim Čong-il jsou opravdu všude – obrovskými malbami a plakáty počínaje a odznáčky na klopách všech kolemjdoucích konče. Lidé při kontaktu s námi očividně znejistí, zvlášť když na ně promluvíme korejsky (a k tomu s jihokorejským akcentem). Děti nás s ustrašeným výrazem obcházejí oklikou, nebo si přestanou hrát a jen nás beze slova sledují vykulenýma očima.