Rubem Fonseca: Umění a řemeslo

Když se člověk narodí jako chudák, brzo se mu zkazí zuby, ale sotva vydělá hodně peněz, najde si zubaře, který mu udělá zbrusu nový chrup. To je můj případ, všecky zuby mi implantovali, je to zázrak odontologického inřenýrství. Mám mnoho zubů, které nevypadá-vají a nekazí se, ale když se na se-be před zrcadlem směju, tak se mi po té dřívější hubě stýská, protože takhle se mi jaksi divně otvírá. No ale zuby už mi ne-chybí a můžu se zakousnout - do ženský i do bifteku. Dřív jsem bydlel v bídné špeluňce a jezdil vlakem napresovaný jako sar-dinka. Dneska žiju v nádherné rezidenci ve střeženém kondominiu ve čtvrti Barra, mám dvě auta a dva šoféry. Jednu nohu jsem měl kratší a ani jsem o tom nevěděl. Namlouval jsem si dělnice, prodavačky z bufetu a služky, které neuměly ani číst a psát Za peníze jsem si pořídil stejně dlou-hé nohy, manželku z dobré rodiny, kde měli plno titulů a prázdné kapsy, pořídil jsem si milenku, která sice titul nemá, ale umí se elegantně oblíkat a ve společnosti se nese jako modelka. Peníze, v tom já se vyznám. Taky jsem nechodil na univerzitu ani na gymnázium. Upřímně řečeno ani na obec-nou. To je to jediné, co prachy nedokázaly vyřešit a dodnes mě to mrzí. Když je člo-věk bohatý a nemá titul, tak si lidi myslí, že je blb. Když je chudý a taky nemá titul, tak říkají, že sice nemá žádné školy, ba ani obecnou, ale sám se naučil číst ty nejlepší autory a je to hrozně inteligentní chlapík. To o mně říkali, dokud jsem byl chudý. Když jsem zbohatl, tak mě začali pomlou- vat, že jsem trouba a knížky že si kupuju na metry, samé lži. Měl jsem si koupit titul inženýra ekonomie, hned jak jsem začal vydělávat. Teď už je pozdě, okamžitě by se to rozneslo, my boháči jsme děsně na očích. Příležitost, v tom já se vyznám. Četl jsem v novinách: Slaňte se známým spisovatelem, a bu-dou se vám obdivovat přátelé, sousedé, příbuzní i vaše partnerka. Napíšu pro vás jakoukoli knihu. Básně, romány, povídky, eseje, životopis. Diskrétnost zaručena. Pište na adresu: Ghostwriter, poštovní schránka 333 507, Rio de Janeiro. Už jsem kdysi viděl podobný inzerát, ve kterém někdo nabízel, že notorickým flá-kačům napíše diplomovou nebo disertační práci. Mám chuť napsat knihu, román, prohodil jsem tentýž den před manželkou, ostatně číst jsem se naučil sám, tak se ta-ky můžu sám naučit psát. Jak myslíš, odpověděla. Nazítří jsem totéž řekl své mi-lence. To je skvělý nápad, odpověděla, být spisovatelem je velice šik. Šel jsem na poštu a zřídil si poštovní schránku. S Ghostwriterem jsem se sejít nechtěl. Jestliže bude ta knížka, kterou na-píše, dobrá, tak ji uveřejním a Ghostwriter se dozví, kdo jsem. Když ale bude špat-ná, tak ji zahodím a nájemný spisova-tel nemusí znát moji totožnost. Ghostwritere, četl jsem váš inzerát. Mám zájem. Chci minimálně dvousetst-ránkový román ve stylu Machada de Assis. Zaplatím, co bude třeba. Sdělte jméno banky a číslo účtu, kam mohu složit zálo-hu, deset procent z celkové částky. Zby-tek doplatím ve třicetiprocentních splát-kách vždy po dodání sedmdesáti nebo ví-ce stránek. Odpověď na Tomás Antonio, poštovní schránka 432 521. K penězům jsem přišel v obchodě, náku-pem a prodejem zboží. Tak se bohatne. Ná-kupem a prodejem. Vydělávat prachy, v tom já se vyznám. Můj šofér se jmenuje Gaspar, šofér mé ženy Evanildo. Moje kuchařka uvaří jakékoli jídlo, i to nejvybranější. Pře-bral jsem ji za trojnásobný plat jedněm sno-bům, co se ještě odvažují pořádat večeře pro společenskou rubriku. Když já pořádám ve-čeři, tak je to taky pro společenskou rubri-ku. Už mi sice známí říkali, že se to dneska nedělá, vtip je v tom, tady se moc neukazo-vat a prachy si užívat v cizině, kde nás žádný závistivec nevidí. Na co by mi ale bylo mít nejlepší rezidenci a nejlepší kuchařku, nej-lepší zuby a nejlepší hadry a nejlepší obrazy na stěně, kdybych to nikomu nemohl uká-zat? Závistívci ať se užírají a puknou vzteky. Při jedné večeři, kterou jsem doma pořádal, jsem slyšel, jak nějaký chlapík, kterého jsem tam měl na okrasu, říká po straně dámě, co byla pozvaná taky jako stafáž, že dneska pra-chy mění majitele. Tak to řekl, prachy mění majitele. On, starý boháč, tím myslel mne, nového boháče. Starým boháčům se nelíbí, když prachy mění majitele, ale co jiného se dá čekat, když ti příživníci nepracujou? Roz-díl mezi starými boháči a zbohatlíky je v tom, že ti, co ze starých boháčů ještě sa-mou leností a rozmařilostí o všecko nepřišli, mají prachy už dlouho a nepustí chlup. Je ale taky fakt, že jedni i druzí se rádi nacpou kaviárem na účet někoho jiného. Co je dob-ré, je vždycky drahé, i kdyby to bylo špatné, to je zásada spotřebitele. Udělat dojem, v tom já se vyznám. Tomási Antonio. Banka je Bradesco, pobočka 163, účet 11 429 654-9. Jméno: M. J. Ramos. Můj honorář za jednu knihu je deset tisíc reálů. Ghostwriter. Deset tisíc reálů, cena obyčejného volkswagena. Moje knížka bude stát za hovno. Ale složil jsem deset procent na Ghostwriterův účet. Ty budeš psát tu knížku na počítači? ze-ptala se mě Gisela. O své milence Gisele jsem ještě nemluvil. Bohatý člověk musí mít milenku, unikne tak nudnému buržoaznímu stereotypu. Chudák by taky měl mít milenku, pokud ovšem se na to zmůže, je to zdravé a hned je ta bída snesitelnější. Man-želky jsou v knihách i ve skutečném životě vždy otravné, s milenkou se i manželka dá snášet lip. Manželství je otrava. Byt nemusí stát za nic, byt většiny lidí nestojí za nic, ale manželky z něj vždycky chtějí udělat vý-kladní skříň. V manželství se dvě osoby dají dohromady, aby udělaly výkladní skříň. Do té skříně si pak se všemi svými krámy vlezou. Sou-částí výkladní skříně jsou ošetřované zuby, nákladné šaty a boty, pěstěné nehty, štíhlá postava, domácí elektrospotřebiče, snubní prste-ny, parfém, tón hlasu a se- bevědomý projev, obličej bez bradavic (říkal jsem, že jsem si jednu bradavici dal z tváře odstranit?); a čím je ta výkladní skříň zkrášlenější, tím jsme spokojeněj-ší. Předvádět se, v tom já se vyznám. Mluvil jsem ale o své milence Gisele. Nejdřív dobrá rada mladým dobrodružkám: pokud si chcete najít milence, pak jedině zbohatlíka. Ten je mno-hem štědřejší. Nemyslete si, že trpím zpětnou závistí jen proto, že jsem byl v mládí chudý. Vůbec ne. Staří boháči totiž nemají rádi, když peníze mění ma-jitele, vlastně proč ne, ale jen mezi nimi, starými majiteli. Vraťme se ale k Gisele. Ano, odpověděl jsem, píšu na počítači. Copak to tak nedělají všichni ti šašci, co jsou v módě? Ostatně já už jsem si pořídil jen tak naoko ten nejlepší micro, co byl k maní, s veškerým příslušenstvím, se všemi těmi multi, net, shift, alt, rom, ram, ner. Jeden už sice mám, umím s tím zacházet, ale používá ho moje sekretářka. Vraťme se ale k Gisele. Dobrá milenka, asi jako moje Gisela, musí být hezká, musí mít všecky zuby, musí vážit o deset kilo míň než je její výška v centimetrech minus sto (samozřejmě pokud není trpaslice), musí mluvit anglicky a francouzsky, musí mít rá-da filmy, musí mít malou nohu, musí mít malá ňadra (ale ty se jí pod hedvábnou blůzou bez podprsenky musejí pohupovat směrem nahoru, když jde a nekroutí se přitom, protože elegantní ženská při chůzi zadkem nekroutí), musí mít silná a pevná stehna, musí mít malou a tuhou prdel, na hlavě musí mít hodně vlasů, musí jíst se zavřenou pusou, musí mít dlouhé prsty, musí mít velké oči a musí vás mít ráda. A všechno, co vám musí dát, je láska. A všechno, co vy jí musíte dát, je láska a prachy. Čím víc jednoho i druhého, tím líp. Každý rád dostává dárky, to vědí i vy-znavači macumby a zavalují svého svatého jídlem a pitím. Milence ale nedávejte laci- né dárky. Když vám řekne, že má radši rů-ži než drahokam, tak kecá. Ženské si potr-pí na chlapy, kteří mají moc. Peníze, které rozházíte kvůli ženské, jsou nejpůsobivější exhibicí moci, jakou jí můžete předvést. Marnotratník je pro ženu, která těží z jeho rozmařilosti, představitelem stejné neoby-čejné moci jako únosce, mučitel a kat pro oběti. Jsou ale případy, kdy člověk nemusí být zrovna pracháč nebo vládce nad živo-tem a smrtí, a přece může mít nad ženami jakousi moc, třebas nepatrnou: jsou to lidé velice krásní, nadaní nebo slav-ní. Kdyby si ale ženská měla vy-brat mezi něžným básní-kem a okázalým vlastní-kem, pak si určitě zvolí toho druhé-ho. Nejenže o mně říkají, že jsem trouba, ale taky tvrdí, že jsem cynik, misogyn, hédonista a konzumní tvor. Misogyn? Já k ženským necítím pohrdání ani zášť. Mi-sogyn a trouba, to už je moc. Dostal jsem od Ghostwritera prvních třicet stránek. Román se jmenuje Falzifikátor. Falzifikátor? To není moc šťastný titul. Dělá si ze mně Ghostwriter blázny? Vzal jsem ty strán-ky, co mi poslal, a přenesl jsem je do počíta-če. Moje postava - falziflkátor - píše paměti, autobiografii. Je to pečlivý odborník, který si celé měsíce nacvičoval rukopis člověka, kterému přisuzuje autorství zfalšovaného dokumentu: velké u, které vypadá jako m, velké c podobné jako l atd., atd. listy papíru, které použije pro svůj podvrh, jsou opravdu staré, ale on vynalezl složitý proces, kterým uměle zestárnou ještě víc. Tady je krátký úryvek: Když se ujistil, že písmo už napodo-bí zcela věrně, dal se do díla. Narodil jsem se a mládí prožil v Rio de Janeiru na Livramentu. Matka mi zemřela, když jsem byl ještě malý. Můj otec se zno-vu oženil, ale dva roky nato zemřel. Vycho-vala mě moje nevlastní matka, pradlena. Vychovaný nevlastní matkou pradlenou? Z prvních stránek se člověk ještě moc ne-dozvěděl. Nic nového to nebylo, myslím, že podobný příběh už jsem někde četl. Ale my čtenáři víme, že i ze špatného příběhu, je-li dobře napsaný, vznikne dobrá knížka, stej-ně jako ze špatně napsaného dobrého pří-běhu vznikne špatná knížka. Příběh to byl trochu zamotaný, ale nebyl špatně napsaný. Ghostwritere. Dostal jsem první strán-ky románu. Určitě si vzpomínáte, že jsem od vás chtěl román ve stylu Machada de Assis, ale to, co jste mi poslal, nemá s Machadem de Assis nic společného. Můžete to změnit? Tomás Antonio. Dělá ti něco starosti? zeptala se mě Gi-sela. Nelíbí se mi příběh, kte-rý píšu. Proč nepíšeš o mně? Chceš, abych ti vyprávěla o svém životě? Čím míň toho víme, tím lip, odpověděl jsem. Nebyl jsi první, slyšíš? Ano, slyším, nebyl jsem první. Ani druhý. Ano, ano, ani druhý. Nechceš vědět, kolikátý jsi byl? Ano, ano, chci vědět, kolikátý jsem byl. Osmý, jsi osmička. Ano, ano, jsem osmička. Přestaň s tím, ano, ano. Zapomněl jsem říct, že milenky máme vidět je-nom jednou za čas. Jinak začnou být stejně otravné jako manželky. Tentokrát jsem byl s Giselou už dru-hý den. Dva dny po sobě je moc. S milenkami má-me být maximálně obden. Matka mi umřela, když jsem byla ještě dítě, můj otec se oženil a hned nato zemřel. Vychovala mě moje nevlastní matka, řekla Gise-la. Neuvěřitelné, řekl jsem, v mém románě taky umře matka mého hrdiny, když je ještě malý, otec se znovu ožení a chlapce vychovává nevlastní matka. Tvoje ne-vlastní matka byla pradlena? Zbláznil ses? To je ná-pad, moje nevlastní matka, a pradlena! Byla z moc dob-ré rodiny, já jsem z moc dobré rodiny, dědeček byl baron z Laranjeiras. Já zase znám barona Prášila... Gisela se namíchla. Od-strčila mi hlavu ze stehna a řekla, nemám ráda, když mě koušeš. Ale žádná žen-ská se dlouho nemračí, když se jí ukáže šperk. Pro takové případy mám vždycky jeden v rezervě, náušnice, prsten, náramek. Dal jsem jí briliantový prsten. Gisela má ve skutečnosti moc rá-da, když ji koušu do stehna. Tomási Antonio. Falziflkátor píše auto-biografii Machada de Assis. Vy jste si to-ho nevšiml a čtenář to také postřehne, až když se začte. Ten text mi dá dost práce. Kromě technických postupů nutných k zestárnutí papíru musím prostudovat všechny životopisy Machada de Assis. Historie falzifikace a naprosto přesné apo-kryfní autobiografie Machada de Assis tvoří rámec jedna druhé. Rámcové vyprá-vění, rozumíte mi? Mám s tím mnohem víc práce. Bylo by možné zvýšit mi hono-rář na dvacet tisíc? Ghostwriter. Rámcové vyprávění? Ten chlap si mys-lí, že mě ohromí teoretickými žvásty. Bu-de to zřejmé student filozofické fakulty. Přistoupil jsem na zvýšení honoráře. In-tuice, v tom já se vyznám. Už jsem mluvil o své sekretářce? Dobrá sekretářka musí mít stejné vlastnosti jako dobrý pes: věrnost a vděčnost. Bůh na ne-bi a vy na zemi. Sekretářka vás nesmí vidět nahého, nesmí vidět, že máte z něčeho strach, nesmí vidět, jak se šťouráte v zu-bech. A vy ji musíte pravidelně poplácávat po zádech jako domácí zvířátko. Žádné na-dávání, vždycky povzbudit. Jeden pitomec mi kdysi řekl, že když budu mít správné mašiny, tak nebudu potřebovat sekretářku. Další severoamerická blbost. Dobrou se-kretářku nic nenahradí, nic není lepší než dobrá sekretářka, ani rodná matka. Jmenu-je se Esmeralda. Co s tím? Dada, Esmer, Meralda, to je ještě horší. Navrhl jsem Adlaremse, sice zamotané, ale rafinované. Esmeraldě se to nelíbilo. Když se to nelíbí jí, tak se to nelíbí ani mně. Esmeralda je úplný poklad, prověřuje smlouvy s advoká-ty, nikdy nepoznám, kdy má krámy, nikdy ji nebolely zuby, hlídá moje bankovní účty, já jí jenom říkám koupit, prodat. Řekli byste, že když tohle všechno mám, tak mi ke štěstí nic nechybí. Byl bych fakt šťastný, kdyby ovšem o mně za mými zády neříkali, že jsem trouba. Já tvrdím, že nezá-leží na tom, jestli druzí říkají, že stojíte za hovno, ale že vy skutečně stojíte za hovno, když si to sám myslíte. Ale tahle fráze, kte-rá jako by vypadla z pitomých příruček, co vtloukají do hlavy důvěřivcům, jak si zvýšit sebeúctu a zvítězit v životě, mě má jenom uchlácholit. Já trpím, doopravdy trpím, když o mně za mými zády říkají, že jsem trouba. A dělají to proto, že jsem zbohatlík a neuměl jsem (minulý čas) správně použí-vat příbor, neznal jsem (minulý čas) rozdíl mezi barokní a dodekafonickou hudbou, neznal jsem (minulý čas) rozdíl mezi bur-gundským, bordeaux a beaujolais, což jsou zbytečné vědomosti, které dodávají lesku nicotným životům starých boháčů. Mindrák, v tom já se vyznám. Ghostwriterovi trvalo napsání knihy tři měsíce. Říká se, že někteří autoři potřebu-jí na dvousetstránkovou knížku čtyři, pět nebo i deset let. Deset let, to je tři tisíce šest set padesát dní. Stačí, aby takový povaleč napsal mizerných dvacet slov denně, a za deset let bude mít sedmdesát tři tisíce slov, což vyjde na dvousetstránkovou kni-hu. Falzifikátor má šest set stran, Ghostwriter zapracoval. Příběh je v kostce asi tenhle: falzifikátor píše na objednávku vše-hoschopného nakladatele paměti Machada de Assis; ty paměti vy-jdou, všichni věří, že jsou pravé, kritici se můžou zbláz-nit, z knížky se stane bestseller, o ničem ji-ném se nemluví. Ale ten falzifikátor nako-nec buď proto, že ho to mrzí, anebo proto, že se chce pomstít nakladateli, čtenářům i kritice, všechno vyzradí a udělá z lidí blbce. Pořídil jsem šest kopií a rozeslal je šesti nakladatelstvím. Odpověděli mi jen z jednoho, jestli prý bych ne-mohl vyškrtnout ty pasáže o ži-votě Machada de Assis, jsou prý zbytečné a zkrácení by knize neuškodilo, protože šest set stran je moc, prý vzhledem k hos-podářské krizi jsou teď nakladatelé v těžké situaci atd. Výmluvy, v tom já se vyznám. Zaplatil jsem vydání, copak to tak neděla-li všichni ti otravní psavci? Šestisetstránkovou knihu nikdo nečte, ale ten rozsah udě-lá dojem. Nešetřil jsem na penězích. Zapla-til jsem jednomu fachmanovi, aby napsal záložku, moji fotku na přebal dělal nejvy-hlášenější profesionál, obálku navrhl nej-lepší grafik z celé země. Dal jsem udělat je-nom tisíc výtisků a nakladateli jsem přiká-zal, aby jich do distribuce poslal pět set. Když jsem dostal první výtisk se svým jmé- nem na barevné obálce, tak jsem si řekl, tahle sračka má stejnou cenu jako můj implantovaný chrup. Vidět věci tak, jak jsou, v tom já se vyznám. Asi měsíc se nic nedělo. Odhalil mě ale kritik jedno-ho týdeníku, řekl, že jsem největší literární objev posledních let, a těch pět set výtisků, které ležely v regá-lech zastrčené vzadu v knihkupectvích, se pro-dalo za jediný den. Nakla-datel vydal dalších deset ti-síc exemplářů a pak nechal udělat další dvě nová vydá-ní. Ze dne na den jsem byl slavný. Všechny noviny se mnou udělaly rozhovor. V televizi se mnou udělali rozhovor. Lidé po mně chtěli autogram. Gisela po mně chtěla autogram. Esmeralda po mně chtěla autogram. O mé knize se mluvilo na večírcích. Kam se poděl ten trouba? Po-msta, v tom já se vyznám. Tomási Antonio. Budu vám tak říkat dál. Musím s vámi mluvit osobně. Sdělte kdy a kde. Ghostwriter. Překvapilo mě to? Ne. Něco podobné-ho jsem čekal, tušil jsem, že se ten chu-dák hladový mlátí do hlavy, proč mi vů- bec prodával knížku, kterou všichni osla-vují jako mistrovské dílo. Věděl jsem, že mé vyhledá, abychom vyrovnali účty. Ghostwritere. Sejdeme se na Marián-ském náměstí ve čtvrtek patnáctého v pět odpoledne. Viděl jste už moji fotografii v novinách. Budu sedět na lavičce a čekat na vás. Tomás Antonio. Ve stanovený den jsem při-šel na náměstí o dvacet mi-nut dřív a posadil jsem se hned u kraje. Ze svého místa jsem viděl na každého, kdo přicházel. Objevil se chlapík s novinami, pak nějaká dvojice, žebrák, další chlap v če-pici, chůva s děckem, další chůva, další žebrák, čas plynul a nikdo nemířil ke mně. Dobré odpoledne. Ta ženská jako by spadla z nebe, stála u lavičky a podávala mi ruku. Dobré odpoledne, odpověděl jsem a stiskl jí pravici. Můžu si přisednout? Jistě. Neviděl jsem vás přijít. Už jsem tu byla, když jste se objevil. Seděla jsem tamhle na lavičce. Já blb. Nenapadlo mě, že přijdete dřív. Vy jste Ghostwriter? Ano. M. J. Ramos? Maria José. Mluvila nesměle, skoro stísněně. Posaďte se. Můžete mi to dokázat? Proč ne. Znám celou knížku nazpaměť. Povím vám, jak jsem ji napsala. Za čtvrt hodiny jsem ji přerušil a řekl jsem, stačí, věřím vám, co ode mě chcete? Chvíli mlčela. Bylo jí asi třicet, měla hubené nohy a hnědé oči, na sobě sukni a blůzu a humpolácké boty na nízkém podpatku, v ruce malou kabelku z umělé hmoty a zuby zažloutlé od kouření. Připadám si... Blbost. Klidně mluvte. Potřebuji peníze na operaci. Pro vás, nebo pro vaši matku? Pro mě. Kolik? No, zaplatit doktora, nemocnici... Já nemám žádné nemocenské pojištění... Co je to za operaci? O tom bych radši nemluvila. Termín už mám domluvený. Věděla jsem, že se na vás můžu spolehnout. Obvyklé povídačky, v tom já se vy-znám. Dobrá, mám návrh. Dneska vám dám nějaké prachy na naléhavé výdaje. Na účet v bance vám pak převedu všecky pe- níze, které prodej knihy vynesl a které mi ještě do konce života vynese. Dejte mi číslo účtu. To už znáte, posílal jste tam peníze. Neměla bych po vás chtít víc, dohoda je dohoda. S tím si nelámejte hlavu. Zasloužíte si mnohem víc. Podepsal jsem šek a dal jí ho. To je jenom první splátka. Tolik ani nepotřebuju, řekla, a strčila šek do kabelky. A už nic víc nechci. Za zbytek si kupte nějaké šaty. Mám vás svézt? Kde bydlíte? Na druhé straně. Jacarepaguá. Hodím vás tam. Stmívalo se, když jsme vyrazili. Jeli jsme po Niemeyerově třídě. Když jsem dřív neměl ani floka, snil jsem o autě, ve kterém bych se tudy projížděl. Teď, když tu bydlím, tak mě to otravuje. Ona zatím ved-le mě mlčela, co se jí asi honí hlavou? Že jsem jí skočil na ty kecy o operaci, ale že tenhle trik, který si na mě nachystala, jí stejně nevynahradí, o co přišla, když mi knížku prodala? Nebo že jsem šlechetný člověk, který jí pomohl v nouzi? Nebo? Kolik knih už jste napsala na objednávku? Tahle je první. Totiž, psala jsem odjakživa, od mládí, ale vždycky jsem to roztrhala. První? Mohli bychom napsat další, co vy na to? Nevím, už se mi do toho nechce. Mrzí vás to? Něco takového. Domy řídly a jeli jsme pustou temnou cestou. Uvažoval jsem, jak tu-hle trapnou situaci jednou provždy uzavřít. V případě pochybností ni-kdy nezaváhat, tak se vydělávají prachy. Mohl bych ji chytit za krk, uškrtit a tělo pohodit na pláž. To ale není moje parketa. Nákup a pro-dej, v tom já se vyznám. Podívejte se, řekl jsem, napřed musíme tuhle záležitost dořešit. Myslela jsem, že už jsme se dohodli. Potmě nepostrádala Maria José určitý půvab. Na chvilku jsem si představil, jak by asi vypadala v Giseliných šatech. Říká se, že elegant-ní ženská má mít hubené nohy. Ještě jsme to nedořešili. Povím vám, jak to udělat, aby tahle historie šťastně skončila. Mluvil jsem půl hodiny. Vyslechla mě mlčky. Tak co? zeptal jsem se. Nikdy by mě nenapadlo, že vy... že by mi někdo navrhl... Já jsem ni-kdy... Když jsem byla malá, tak si mé kluci nevšímali, a teď zase si mě nevšímají chlapi... Vy mě dneska vidíte poprvé, tak jak to, že... Symbióza, řekl jsem. Zapálila si cigaretu a ve světle sirky se mi podívala do očí. Vím, že se ke mně budete chovat trpělivě a laskavě. Symbióza, řekla. Takže dohodnuto. Ještě otázka: opravdu jste měla jít na operaci? Muž a žena si musejí vzájemně důvěřovat. Vyslechl jsem odpověď, a ta už není zajímavá. Mít dvě milenky je komplikované. Logistický problém. A nesmí se zapomínat na ženu, s níž jsme vstoupili do stavu manželského, i tu mu-síme zařadit do plánování záležitostí s těmi druhými, a těch záležitostí není málo: distribuce lásky a úsměvů, to je dost důležité, nákup šper-ků, což je snadné, stačí, aby byl šperk hodné drahý, a hned se líbí, pak nákup šatů, což je složité, jedna ráda ukazuje nohy, druhá zase prsa, pak jsou tu návštěvy přátel, což je ještě spletitější, určití přátelé se s ur-čitými přáteli nesmějí znát, a jsou tu cesty, vždycky se stane, že všecky tři mají rády město, které vy zrovna nenávidíte, a je tu páteční premiéra muzikálu, na kterou chtějí jít všechny, a je tu důvěrná a ožehavá návště- va gynekologa, ze které se vyvléknout nemůžete, a pak malíř, truhlář a elektrikář, ženské milují řemeslnické práce v bytě, je tu dekoratér a jsou tu příbuzní, při pomyšlení na příbuzné člověka zamrazí, a i když se vám podaří všecky ty záležitosti poskládat tak perfektně jako rybí šupiny nebo tašky na střeše, takže nezatéká nebo vás voda nevyplaví,