Řidičák

Pokud to někdo nevíte, dneska jsem dělala řidičák. A jestli chcete vědět jak na to... neváhejte

Asi před měsícem jsem se narychlo rozhodla, udělat si ještě před odjezdem do Anglie řidičák, abych mohla krosit Londýnské ulice s dětmi na zadním sedadle. Prošla jsem tudíž takovým rychlokurzem a dnes se mělo o tom, jestli si prožiji v Británii také trochu toho adrenalinového sportu rozhodnout.

Asi největší podporu mi projevili ti kamarádi, kteří dělali ještě staré zkoušky a říkali: "To už se učíš? Proč pořád chodíš psát testy? Jaký ústní zkoušení? TO JÁ se na otázky kouknul v pět hodin ráno před zkouškou a v po-ho-dě..."

Tak přátelé, tak už to dnes nechodí.

Musela jsem vtěsnat do měsíce povinnou docházku na zkušební testy, neklesnout v nich pod určitý počet bodů a projít prověřovacím ústním zkoušením, bez kterého bych nebyla k samotným zkouškám vůbec připuštěna. To vše se mi podařilo ukončit až tuto středu.

Dnes ráno jsem měla být v autoškole v 7, napsat testy, odjet jízdy a pak zkoušení - konstrukce a údržba.

Vše šlo hladce a přesně podle plánu. Sněžilo, bylo mokro, klouzalo to a i chřipka která na mě dorážela již od středy se nezapoměla ozvat.

Jelikož je to autoškola přímo v našem baráku, vlastní ji náš soused a i instruktoři mě znají od vidění..jevili o mě všichni docela velký zájem... Testy jsem dopsala v 9, a na jízdy přišla na řadu už jako poslední, okolo půl jedné.

Než přišel komisař, stihla jsem si ještě vyzkoušet, jak fungují stěrače, jelikož jsem dodnes jezdila takzvaně "nasucho". A již mě nemohlo překvapit nic jiného, než, jak je odlišné, když jedou v autě dva lidé, nebo dva lidé.. a komisař. Po zhruba 5ti minutách, co jsem uvedla vozidlo do pohybu, chcíplo mi to v prudkém kopci, při snaze přeřadit z jedničky na dvojku. Poté co jsem opět nastartovala a sjela o pár metrů vzad, nabralo vozidlo správný směr na celých dvacet metrů. Následovalo druhé chcípnutí, jízda vzad..no však už to znáte.

Tím se ale prolomila nervozita, věděla jsem, že je vše ztraceno, a lážo plážo si to dodrandila až před autoškolu samozřejmě bez větší chyby, včetně otočky a prvního povedeného zaparkování v životě. Načež mě ale instruktor totálně "spražil". Byl to monolog, vedený stylem "ty jsi úplně blbá", delší než samotná jízda, ukončený větou jsi dobrá a řízení ti nedělá problém, ale jízdy si zopákneš, protože jsi nenechala přejít chodce. K tomu musím dodat, že zmiňovaný chodec, se nacházel dva metry od přechodu na levé straně vozovky, v jejímž středu byly betonové mantinely.

Narozdíl od mého instruktora jsem "panu důležitému" neodporovala ani trochu... když odešel z auta do autoškoly, učitel mi řekl že je blb, měl mi to dát a že on by mi to dal.

Od chvíle co jsem vypnula motor, se ve mě hromadili smíšené pocity a nevěděla jsem co dělat... bylo mi do breku, ....bylo mi i do smíchu. Pak už mi bylo jen do breku. Držela jsem to v sobě, a šla jsem se svým učitelem do autoškoly za komisařem a sousedem - majitelem, na jehož otázku co jsem zkazila jsem suše odpověděla "Vraždím chodce".

Komisař se samozřejmně nemohl neozvat, že tak to není, ale že když už ne jindy, než při zkoušce v autoškole, tak kdy potom bych měla ty chodce pustit. S čímž tedy naprosto souhlasím... ne jindy... Ale v mém případě to bylo při té zkoušce trochu jinak.

Zapsali mě hned na další termín zkoušek abych to stihla před odjezdem a soused odešel. Komisař se na mě podíval a řekl..."ty odjíždíš?" Já na to "Ano, 20tého". Komisař: "No tak abys neřekla, že jsem hajzl, tak já ti to tedy napíšu".

Načež jsem to už neudržela a rozbrečela jsem se na celé kolo. Učitel: "Co brečíš? Tos měla předtím, ne teď".

Komisař se smál:"To jsem nečekal, že bych tebe rozbrečel. Vypadáš jako holka od rány, nehneš brvou...no tos mě překvapila". Učitel vzal fernet citrus a do skleničky na červené víno mi nalil až po okraj. Což neměl dělat, protože jsem byla nalačno a skleničku jsem do sebe obrátila během dvou minut. Bohužel to mělo zcela opačný efekt než očekával a pak už jsem brečela opravdu pořád. Odtáhl mě dozadu do třídy, z dohledu komisaře, v naději že mě to uklidní.

A taky že jo. Brečet jsem přestala... asi na 30 sekund do doby, než vstoupil do dveří další instruktor a ja spustila nanovo, protože mě prostě ten fernet uplně sejmul a věděla jsem, že se jde podívat jak na tom jsem...pak jsem se na chvíli uklidnila cestou domu, než jsem potkala ve vchodovejch dveřích bráchu s otázkou "Tak co?", pak na chvíli ve výtahu, než jsem potkala u dveří do bytu mámu...a hádejte na co se ptala! Pak jsem brečela s přestávkama asi tak hodinu. Dokud jsem nevystřízlivěla.