Potkal jsem ve výtahu sousedku a vedl zdvořilostní konverzaci. Ona se ptá pokaždé na to samé, takže mám odpovědi dopředu připravené a nemusím tomu tedy věnovat moc úsilí. Zároveň jsou promyšlené tak, aby se na ně nedaly klást žádné další otázky, které by mě mohly zaskočit. Tentokrát jsem se ale po obvyklém sledu frází zeptal i já: - A co Sam? Po prázdninách už půjde do druhý? - Ne, von do školy půjde poprvé až teď po prázdninách. - Aha, a jak se těší? (Každé normální dítě se přeci těší do první třídy, ne?) - No, víš co, těší, těší... Von ještě neví, že jo... Ale já vim... já vim... Když to hrobovým hlasem říkala, přejel mi mráz po zádech. Chudák dítě, po prázdninách půjde do první třídy, což je možná horší, než kdyby se vypravovalo do války. Zajímalo by mě, jestli se mu od maminky dostane nějaké psychické přípravy. A doufám, že ne. Mohlo by sice být poté, co bude očekávat nejhorší, mile překvapeno, ale proč dítěti zošklivovat školu hned na začátku, když tam bude chodit nejméně následujících třináct let? Zdaleka nemůžu říct, že bych každé ráno do školy vstával s nadšením, ale na základce i na gymplu jsem měl vždycky aspoň nějaké oblíbené předměty. Opravdu bavit mě však začala až škola vysoká. Sice to podle toho někdy zrovna nevypadá a sice jsou občas krize a souboje se sebou samotným, ale nejdůležitějši je nevzdávat to při prvním zádrhelu. A mě se zrovna nedávno snad porařilo porazit svého největšího nepřítele - chabou morálku, a tak to snad zase bude jenom lepší.