Prace - smysl zivota?

Protoze jsem odjakziva byla pracovite devce, rikala jsem si, ze pobyt v jadru finske luteranske moralky, ktera vyznava jen praci a praci, dokud nezaklepete backorama, ze me udela totalniho workoholika. Nestalo se tak. Naopak jsem si jista, ze po navratu do Ceska se uz nezapojim do "zavodu ve zbrojeni" (touha mit co nejvyssi plat, nejvyssi vzdelani, nejstastnejsi rodinu a nejhezci zadek) rozjetych na FSV UK. Ja totiz v zivote nechci pracovat!

Nez jsem prijela do zamrzle oazy ticha a tmy, studovala jsem dve fakulty UK a mela dve zamestnani, spokojene rodice a soutezive uspesne pratele. Zive se pamatuju, jak jsme se spolubydlicim spali pet hodin, abychom nasledujicich 18 hodin pracovali a pak sli na odpocinkovou prochazku do obory Hvezda (a za chuze diskutovali o pracovnich problemech, vyhodnych uverech a efektivnich studijnich postupech). Pamatuju se, jak jsem ve skole potkavala chlapce zive rozebirajici vysi svych platu v Respektu (muj spolubydlici se rozciloval, ze takovy imbecily by nezamestnal ani v Materidousce) a snazila se usetrit na dovolenou, levisky, hodinky od Calvina Kleina a poradnou kosmetickou kuru. Tak s tim at jde zapadni civilizace do prdele: uz nikdy, NIKDY nechci spat min nez sedm hodin denne, trvam na dvou hodinach sportu kazdy den a chci mit hodinu a pul na obed, jako mam tady! Chci ziskat PhD. v cizine a dostavat spoustu penez za to, ze se cele dny flakam a ctu si! Vedeli jste, ze je takovy zivot mozny? Mne to ukazala az erasmovska staz v prostredi zeme, ktera je ve statistikach vzdelanosti obyvatelstva na svetove spicce a neboji se platit svym studentum 300 EUR mesicne za to, ze jsou tak laskavi a navstevuji vysokou skolu.