Nejlepší tráva

Od té doby co ségra odjela do Londýna, zůstala mi po ní povinnost venčit psa. Dostanu se tak častěji do parku u domu, kterým jsem před tím většinou procházel nejkratší cestou nebo chodil úplně kolem. Takhle si vždycky sednu na lavičku a zatímco Dina očuchává, já můžu nerušeně zevlovat.

Dozvídám se ale i věci, které mi dříve zůstávaly utajeny. Třeba že nejlepší tráva, na kterou se nejraději Dina chodí pást roste těsně u plotu parkoviště. Někteří možná namítnou něco o Afghánistánu, lesích kolem Benešova nebo UV lampách, ale naše čuba má jasno.

No a pak jsou tady ostatní pejskaři. Dneska mě dostala ženská z vedlejšího domu, která má cosi mezi kníračem a jezevčíkem. Už jsme s Dinou měli namířeno domů, když do parku přišla ona. Dina si chtěla jejího psa prohlédnout a očuchat a tak se k němu vrátila. Ženská se to svoje zvíře snažila odtáhnout, ale neúspěšně. Pak ho začala zvedat, aby k sobě nemohli, ale její pes se cukal, takže ho dlouho neudržela. Nechápu, proč byla tak hysterická, protože se nedělo vůbec nic! Ti dva si jen navzájem chtěli přivonět k zadkům.

Když jsem jí tak asi ze 30m pozoroval, jak tam stojí s cukajícím se psem v náručí, vyměkl jsem a šel pro Dinu, že jí připnu na vodítko. Připravoval jsem si nějakou vtipnou odpověď na předpokládaný kecy o tom, ať si svého psa připnu a odvedu, ale ona se tomu všemu smála, což mě docela překvapilo. Fakt mi uniklo, co jí vadilo, možná se bála, aby se její mazlíček, který sotva slezl z gauče na polštáři neušpinil nebo nedostal blechy.