Matematika mě prostě nechtěla

Matematika, to je disciplína, ke které mám ambivalentní vztah. Přiznávám se, že ve škole mi nešla a proto k mým oblíbeným předmětům nepatřila. Na základce mě ji učila jedna dobrá učitelka, která se postarala, abych trochu zamakal a nějaké vědomosti do mě dostala. Dokázal jsem se propracovat i do lepší skupiny, výjimečně k jedničce na vysvědčení, ale k těm opravdu nejlepším jsem to nedotáhl. Některým to šlo samo od sebe, mě to stálo spoustu úsilí. Z toho, co mi dala ona jsem těžil ještě dlouho na gymplu.

A tam to se mnou šlo z kopce. Sice bylo pár kapitol, které mi problémy nedělaly, ale jinak jsem v tom plaval jako v ničem jiném. Co je to rovnice přímky nebo kružnice jsem dokázal pochopit jen stěží, natožpak abych s ní uměl nějak zacházet. Co je to limita funkce pouze tuším, co je to integrál sice vím, ale spočítat ho nedokážu. Pojmy ze statistiky mi něco říkají. To vše proto, že jsem to někdy potřeboval na VŠ a tak jsem to zpětně zjišťoval. Střední mi v tom nedala skoro nic.

To je ale škoda, znát a umět jsem to asi všechno mohl, jen mít někoho, kdo by mi dokázal ukázat cestu. Je pravda, že matematika je jazyk a já mu rozumět můžu, ale potřebuju k tomu mnohem víc času než ostatní. Nevím jak bych to popsal. Někdo, kdo je odsouzený k matfyzu "to v tom prostě vidí". Já to dokážu také najít a pochopit, ale vždycky se potřebuju odrazit znovu od 1+1 a promyslet to tak třikrát, než budu chápat, co se chce rovnicí říci. Na první pohled prostě nemám šanci. A mějte dobré známky, když potřebujete dvakrát víc času než zbytek třídy.

Asi nemusím říkat, jak jsem byl šťastný, když jsem se matematiky jako předmětu zbavil. Spousta věcí mi dochází až zpětně, když si tak nějak sednou a já tiše doufám, že se to třeba ještě nekdy prolomí a já najdu čas se to naučit.

Teď si představte, že bych měl z matematiky povinně maturovat. To by bylo peklo a myslím, že kdyby zkoušející a předseda komise nezavřeli obě oči, bylo by to pro mě hodně, hodně těžké nebo nemožné. Zaplatil bych to také obrovským množstvím času, které by přineslo pochybný efekt.

Měla by pro mě výzam taková maturita, kterou bych buď dostal zadarmo nebo se nadřel jen na zkoušku a pak si z toho stejně nic moc neodnesl? Já myslím, že ne, kromě toho, že bych ji měl. Zkouška pro zkoušku.

Obhájci povinných maturit z matematiky říkají, že rozvíjí logické a abstraktní (dále budu pro jednoduchost psát jen logické, ale na to abstraktní nezapomínám) myšlení. To je jistě pravda. A neřekl bych, že myslet logicky nedokážu. Docela dobře si například zahraju šachy. A když to bylo potřeba, dokázal jsem naprogramovat Deníček. Neříkám, že nějak skvěle, přeci jen jsem samouk, ale funguje to zatím docela obstojně. U obojího potřebuji logicky přemýšlet a u obojího to dokážu i přes moji matematickou neschopnost. Jak to? V čem mám problém?

Je rozvoj logického myšlení dostatečný důvod, aby byla matematika u maturit povinná? Zvlášť, když se toho dá dosáhnout i jinak? Víte například, že se ukazuje, že logické myšlení rozvíjí i hra na hudební nástroj v orchestru? A prý dokonce i víc než matematika. Chápu, že matematika je základ pro mnoho dalších věd. Ale je to důvod, aby s ní byli u maturit šikanováni lidé, kteří na ni prostě nemají? I když nakonec zkouškou projdou, na nějaký takto zaměřený obor půjdou jen těžko.

Logické myšlení je jistě užitečné a přínosné. Lidé, kteří zvládají matematiku, dokáží logicky uvažovat. Platí ale, že lidé, kteří ji nezvládají to nedokážou? Někteří z nich jistě ne, ale že to platí obecně pochybuji. A měli by tito lidé, kteří můžou mít obrovské vlohy pro jiné obory, být připraveni o možnost studovat na gymnáziích?

Nenávisti k matematice jsem se už zbavil. Změnila se v obdiv. Je to krásný předmět, kterému bych také rád rozuměl, ale musel bych mu věnovat čas, který můžu využít efektivnějí pro to, co mi jde lépe. A také tak činím, protože je to jistě rozumné. Proto vy, kterým počítání jde, nenuťte ho násilím nám, co takové štěstí nemáme.