Julius Fučík a jeho dilema

Následující text Jana Novotného navazuje na článek Lidé, mám vás rád, bděte!, který na Deníčku vyšel začátkem července a na krátkou, ale velice zajímavou doskusi, která se pod ním rozvinula. Čtení je to inspirativní, do diskuse vnáší mnoho nového.

Brno, 25. srpna 2003

Vaše myšlenky mě velmi zaujaly a dávají mi příležitost své stanovisko rozvést. O danou problematiku se zajímám jednak jako filosof (chování lidí v mezních situacích), jednak jako člověk, jehož rodinní příslušníci se odboje účastnili (strýc byl jako člen "Obrany národa" nacisty popraven). K poznámce mě nesvedl přímo Váš text, ale slova jednoho z komentářů o "nejzbabělejším odboji". To mi zní asi jako "nejpřísnější povolení" či "nejžhavější zima". I velmi opatrný účastník odboje riskoval život, a i když ke konci války věděl, jak to dopadne, nemohl vědět, zda se toho dožije (popravovalo se skoro až do posledního dne). Po konzultaci s literaturou bych ještě dodal, že českým komunistům nelze vyčítat jakoukoli spolupráci "s nácky" - během sovětsko-německého paktu přijalo sice jejich vedení sovětskou tézi, že západní demokracie nejsou o nic lepší než nacismus, čímž přirozeně vznikl příkop mezi nimi a ostatními složkami odboje, i v té době však komunisté budovali svou ilegální síť, šířili tajně tiskoviny a nacisté s nimi zacházeli jako s nebezpečnými nepřáteli. Např. první ilegální vedení KSČ bylo pozatýkáno na jaře 1941.

Nyní k Fučíkovi. Zcela souhlasím s vaší úvahou o vojácích a generálech, ale vy jste pochopil má slova jinak, než byla míněna. Vůbec jsem neměl na mysli, že život známé osobnosti je cennější než život obyčejného člověka. Bude zřejmě dobré, když stručně objasním, v čem "problém Fučík" vidím. Podle Reportáže její autor vydržel mučení a nic neprozradil, k jeho velkému zklamání to však udělal "pobočník" Klecan. Brzy se ale vyskytly pochybnosti, zda Fučík mluví pravdu a zda svou síť aspoň zčásti neprozradil i on sám. Uvažovalo se též o tom, zda Reportáž není podstatně zcenzurovaná či padělaná. Její úplné a předními vědci komentované vydání z roku 1995 ukázalo, že v ní opravdu byla závažná vynechávka. Fučík přiznává, že po sedmi týdnech se rozhodl vypovídat, "hrát s nacisty hru", aby je svedl na falešnou stopu a odvedl pozornost od lidí, kteří byli dosud na svobodě.

Je tedy třeba odlišovat problém Fučíkova mluvení hned po zatčení, kdy ještě nacisté o jeho síti nevěděli, a později, když síť již byla prozrazena. Podle mého názoru je ve zmíněném vydání obsažen téměř stoprocentní důkaz, že v prvé fázi Fučík opravdu nikoho neprozradil. Sám totiž ve výslechovém protokolu uvedl, že kdyby předvídal Klecanovo selhání, zastřelil by nejprve jeho a pak sebe. Nejde mi o to, zda by to skutečně udělal, ale o něco jiného: nacisté přece bezpečně věděli, jak došlo k prozrazení, a Fučík by tedy před nimi nemohl svádět svou vinu na Klecana, kdyby existovala. Co se týče druhé fáze, není žádný doklad - ani podezření -, že by někdo padl nacistům do rukou v důsledku Fučíkovy výpovědi. Mohl snad některým již zatčeným přitížit, jmenovitě Miloši Nedvědovi, který později zemřel v koncentráku (ale bezpečný důkaz pro to není), na druhé straně pravděpodobně přispěl k propuštění dvou jiných osob a asi i k tomu, že někteří představitelé inteligence přestali nacisty zajímat.

Pokud tedy jde o hlavní výhradu vůči Fučíkovi: že prozradil svou síť a svedl to na Klecana, připadá mi, že je téměř s jistotou očištěn, a divím se, že autoři článků a pořadů o něm to většinou obcházejí a nepřipouštějí ani jako možnost. V kritickém vydání je zmínka, že časem vyjdou i výslechové protokoly a další dokumenty, což se bohužel asi zatím nestalo.

Nyní k problému "střílet či nestřílet". Nemyslím, že tu můžeme dospět k nějaké shodě, podle mě ve věcech hodnot žádná absolutní pravda není (anebo aspoň není člověku dáno, aby ji znal). Každý je ovlivněn svou povahou a zkušeností a maximálně se můžeme snažit se trochu pochopit. Já si myslím, že jakákoliv zavedená pravidla nezbavují člověka práva ani povinnosti (míněno spíše v mravním než v právním smyslu) brát do úvahy i to, k čemu jejich dodržování v konkrétním případě povede. To neznamená, že mohu pravidla klidně ignorovat a že nemají sama o sobě žádnou hodnotu. Jsou vyjádřením kolektivní zkušenosti lidí a řádu, který nastolili. I kdyby v konkrétním případě bylo jejich nedodržení prospěšné, je nebezpečné tím, že podkopává úctu k řádu. Ale i zde je na mně, abych se rozhodl, zda je větším zlem škoda vzniklá dodržením pravidel nebo podkopání řádu vzniklé jejich nedodržením.

Uvedu příklad: Z dobrých důvodů existuje pravidlo, že nemáme přebíhat na červenou. Ale co když spěchám a jasně vidím, že právě nic nejede? Co když tím však svedu k přechodu člověka, který špatně vidí a pomalu se pohybuje, takže bude uprostřed vozovky v době, kdy už přestala být bezpečná? A i kdyby nikdo takový nebyl, dávám špatný příklad dětem, které jsou v okolí křižovatky. A i kdybych byl v širém okolí sám, začínám si zvykat porušovat pravidla a dávám tak špatný příklad sám sobě. Co když je ale důvodem mého spěchu, že chci zavolat z telefonní budky sanitku k těžce raněnému? V tom případě já bych za daných okolností křižovatku na červenou přeběhl.

Podle toho se dívám na Fučíkův případ. Fučík v Reportáži líčí své rozhodování způsobem, který mi připadá v zásadních rysech věrohodný. Nebude-li střílet, padnou všichni do zajetí a hrozí, že on anebo Klecan při výslechu prozradí síť. Bude-li střílet, pravděpodobně zahynou čtyři lidé, kteří jinak mají naději na záchranu života. Pravděpodobnost prozrazení sítě zkušenými bojovníky hodnotil Fučík jako malou a rozhodl se proto pro druhé řešení. Jeho předpoklady se bohužel nesplnily. Přiznám-li vůbec Fučíkovi právo na danou úvahu, mohu odsoudit špatný odhad? V podstatě šlo o sázku, v níž pravděpodobnost toho či onoho výsledku nemohla být přesněji objektivně odhadnuta. Jak vědí matematici, v případě mnohokrát opakované sázky je třeba se řídit principem, že vsadíme na tu možnost, pro niž je maximální součin pravděpodobnosti a hodnoty výhry (v daném případě prohry, kterou uvažujeme jako výhru se záporným znaménkem). Fučíkův kritik by mohl tvrdit, že prohra způsobená vyzrazením sítě byla oproti ztrátě života několika přítomných soudruhů tak vysoká, že přesná velikost pravděpodobností nehrála roli. (Připomíná to slavný Pascalův argument, proč je rozumné věřit v Boha, byť se jeho existence jeví jako nepravděpodobná: zisk, který by existence Boha přinesla věřícímu, nesrovnatelně přesahuje vše, co může získat nevěřící.) Právě z toho fakticky vycházeli stanovitelé diskutovaného odbojářského pravidla: domnívali se patrně právem, že při jeho důsledném dodržování budou celkové ztráty odboje menší, než kdyby situaci každý posuzoval podle svého rozumu.

Je ovšem otázka, nakolik se dá tato globálně platná úvaha vztahovat na jednotlivý případ. Mohu se dostat do situace, kdy je opravdu téměř nepochybné, že dodržení pravidla povede k velké škodě. (Např.: Prchám před nacisty a otec početné rodiny mne ukryje ve své stodole. Obklíčí mě nacisté. Všichni členové mé skupiny jsou již buď zatčeni nebo na útěku, takže nic podstatného prozradit nemohu. Budu-li střílet nebo i zastřelím-li se sám, bude patrně pro napomáhání nepříteli Říše vyvražděna celá rodina. Nechám-li se zajmout, možná mi nacisté uvěří, že jsem se ukryl bez vědomí majitele - počítal jsem s tím a připravil si věrohodný výklad. Myslíte, že i v tomto případě bylo správné poslušně dodržet pravidlo?) Další věc je, že v jednotlivé situaci se můžeme rozhodnout důvěřovat vysoké pravděpodobnosti nejlepšího výsledku a nepřihlížet k výši ztráty při málo pravděpodobném neúspěchu sázky. (Opět příklad: Jsou dvě možnosti operace k osvobození rukojmích, jedna povede na devadesát procent k úplnému úspěchu a ve zbývajících případech všichni rukojmí zahynou, u druhé metody je zaručen úspěch s tím, že zřejmě nebude úplný a lze očekávat pětiprocentní ztrátu na životech. Které metodě dáte přednost?)

Samozřejmě jsem si vědom toho, že takhle se pěkně rozvažuje u kávy, je-li k tomu navíc dost volného času. Fučík v takové situaci nebyl a rozhodl, řekl bych, podle své povahy. Neuvažoval jako zákonodárce či velitel, ale jako spolubojovník svých přátel, konkrétních lidí. Za sebe mohu říci, že bych asi (co tady může člověk vědět s jistotou?) jednal podobně. Nebo ještě jinak: kdyby se Fučík ve svém odhadu nemýlil, Klecan mlčel a soudruzi přežili, připadalo by mi to výborné a ani by mi nenapadlo vyčítat Fučíkovi nedodržení pravidel. Tím jsem mu ovšem přiznal právo na sázku a nemohu mu pak vyčítat ani to, že nevyšla.

Jiná možnost je přenést vlastní odpovědnost na pravidla, jakmile jsem je jednou uznal. Takto uvažuje paní Krieglová a možná i vy. Jak už jsem řekl, nemám proti tomu žádný argument, který by měl nějaký stupeň objektivní platnosti - snad jen ten, že naprosto absolutně by se takovým stanoviskem řídil jen fanatik či šílenec. Ale hranici je možno položit velmi daleko na stranu dodržování pravidel a po přijetí tohoto hlediska je Fučík odsuzován oprávněně.

Když už se Fučíkem tak důkladně zabývám, zmíním se ještě o jedné výhradě vůči němu. Je mu vyčítáno samotné psaní Reportáže, která se mohla dostat do rukou nacistů a ohrozit tak spoluvězně. Nemyslím, že ohrožení bylo tak velké, jak kritikové předpokládají. Že vězni nějakým způsobem konspirují a navzájem se povzbuzují, nebylo by pro nacisty překvapením a sotva by v tom viděli vážné nebezpečí. Perspektivně měli stejně skoro všichni zahynout, a co si budou myslet, bylo nacistům jedno. Více ohroženi by byli dozorce Kolínský a strážník Hora, kteří umožňovali Fučíkovi psát a vynášet jeho motáky z vězení. Rozhodli se však pro to dobrovolně a Kolínský to dokonce Fučíkovi sám navrhl. Nelze ani přehlédnout, že zvláště pro člena Gestapa Kolínského mohlo být po válce Fučíkovo svědectví životně důležité.

Podstatná mi připadá jiná věc - pozorné čtení Reportáže napovídá, že Fučík neviděl smysl své ilegální práce ani tak v bezprostředním poškozování nacistů - k tomu mohly tajné noviny, letáky a výbory inteligence přispět jen nepatrně - jako v udržování ducha národa a jeho orientování k tomu, aby si po válce zvolil socialistickou cestu vývoje. Fučíkova ilegální činnost skončila neúspěchem - hromadným zatýkáním lidí ze sítě, kterou vytvořil. Nabídka Kolínského mu přesto dala možnost zhodnotit svůj život výjimečným činem - oslavit komunisticky orientovaný odboj a zapůsobit tak na poválečný vývoj. Fučík opět jednal podle své povahy - byl především novinář a spisovatel a ve vytvoření slovesného díla ovlivňujícího podobu budoucnosti viděl věc, která stojí za riziko. Co se týče prvních poválečných let, tentokrát se ve svém úsudku nemýlil. Nemohl už ovšem tušit, do jakých her se postupně jeho dílo zaplete.

Jan Novotný