Následující text Jana Novotného navazuje na článek Lidé, mám vás rád, bděte! , který na Deníčku vyšel začátkem července a na krátkou, ale velice zajímavou doskusi, která se pod ním rozvinula. Čtení je to inspirativní, do diskuse vnáší mnoho nového. Brno, 25. srpna 2003 Vaše myšlenky mě velmi zaujaly a dávají mi příležitost své stanovisko rozvést. O danou problematiku se zajímám jednak jako filosof (chování lidí v mezních situacích), jednak jako člověk, jehož rodinní příslušníci se odboje účastnili (strýc byl jako člen "Obrany národa" nacisty popraven). K poznámce mě nesvedl přímo Váš text, ale slova jednoho z komentářů o "nejzbabělejším odboji". To mi zní asi jako "nejpřísnější povolení" či "nejžhavější zima". I velmi opatrný účastník odboje riskoval život, a i když ke konci války věděl, jak to dopadne, nemohl vědět, zda se toho dožije (popravovalo se skoro až do posledního dne). Po konzultaci s literaturou bych ještě dodal, že českým komunistům nelze vyčítat jakoukoli spolupráci "s nácky" - během sovětsko-německého paktu přijalo sice jejich vedení sovětskou tézi, že západní demokracie nejsou o nic lepší než nacismus, čímž přirozeně vznikl příkop mezi nimi a ostatními složkami odboje, i v té době však komunisté budovali svou ilegální síť, šířili tajně tiskoviny a nacisté s nimi zacházeli jako s nebezpečnými nepřáteli. Např. první ilegální vedení KSČ bylo pozatýkáno na jaře 1941. Nyní k Fučíkovi. Zcela souhlasím s vaší úvahou o vojácích a generálech, ale vy jste pochopil má slova jinak, než byla míněna. Vůbec jsem neměl na mysli, že život známé osobnosti je cennější než život obyčejného člověka. Bude zřejmě dobré, když stručně objasním, v čem "problém Fučík" vidím. Podle Reportáže její autor vydržel mučení a nic neprozradil, k jeho velkému zklamání to však udělal "pobočník" Klecan. Brzy se ale vyskytly pochybnosti, zda Fučík mluví pravdu a zda svou síť aspoň zčásti neprozradil i on sám. Uvažovalo se též o tom, zda Reportáž není podstatně zcenzurovaná či padělaná. Její úplné a předními vědci komentované vydání z roku 1995 ukázalo, že v ní opravdu byla závažná vynechávka. Fučík přiznává, že po sedmi týdnech se rozhodl vypovídat, "hrát s nacisty hru", aby je svedl na falešnou stopu a odvedl pozornost od lidí, kteří byli dosud na svobodě. Je tedy třeba odlišovat problém Fučíkova mluvení hned po zatčení, kdy ještě nacisté o jeho síti nevěděli, a později, když síť již byla prozrazena. Podle mého názoru je ve zmíněném vydání obsažen téměř stoprocentní důkaz, že v prvé fázi Fučík opravdu nikoho neprozradil. Sám totiž ve výslechovém protokolu uvedl, že kdyby předvídal Klecanovo selhání, zastřelil by nejprve jeho a pak sebe. Nejde mi o to, zda by to skutečně udělal, ale o něco jiného: nacisté přece bezpečně věděli, jak došlo k prozrazení, a Fučík by tedy před nimi nemohl svádět svou vinu na Klecana, kdyby existovala. Co se týče druhé fáze, není žádný doklad - ani podezření -, že by někdo padl nacistům do rukou v důsledku Fučíkovy výpovědi. Mohl snad některým již zatčeným přitížit, jmenovitě Miloši Nedvědovi, který později zemřel v koncentráku (ale bezpečný důkaz pro to není), na druhé straně pravděpodobně přispěl k propuštění dvou jiných osob a asi i k tomu, že někteří představitelé inteligence přestali nacisty zajímat. Pokud tedy jde o hlavní výhradu vůči Fučíkovi: že prozradil svou síť a svedl to na Klecana, připadá mi, že je téměř s jistotou očištěn, a divím se, že autoři článků a pořadů o něm to většinou obcházejí a nepřipouštějí ani jako možnost. V kritickém vydání je zmínka, že časem vyjdou i výslechové protokoly a další dokumenty, což se bohužel asi zatím nestalo. Nyní k problému "střílet či nestřílet". Nemyslím, že tu můžeme dospět k nějaké shodě, podle mě ve věcech hodnot žádná absolutní pravda není (anebo aspoň není člověku dáno, aby ji znal). Každý je ovlivněn svou povahou a zkušeností a maximálně se můžeme snažit se trochu pochopit. Já si myslím, že jakákoliv zavedená pravidla nezbavují člověka práva ani povinnosti (míněno spíše v mravním než v právním smyslu) brát do úvahy i to, k čemu jejich dodržování v konkrétním případě povede. To neznamená, že mohu pravidla klidně ignorovat a že nemají sama o sobě žádnou hodnotu. Jsou vyjádřením kolektivní zkušenosti lidí a řádu, který nastolili. I kdyby v konkrétním případě bylo jejich nedodržení prospěšné, je nebezpečné tím, že podkopává úctu k řádu. Ale i zde je na mně, abych se rozhodl, zda je větším zlem škoda vzniklá dodržením pravidel nebo podkopání řádu vzniklé jejich nedodržením. Uvedu příklad: Z dobrých důvodů existuje pravidlo, že nemáme přebíhat na červenou. Ale co když spěchám a jasně vidím, že právě nic nejede? Co když tím však svedu k přechodu člověka, který špatně vidí a pomalu se pohybuje, takže bude uprostřed vozovky v době, kdy už přestala být bezpečná? A i kdyby nikdo takový nebyl, dávám špatný příklad dětem, které jsou v okolí křižovatky. A i kdybych byl v širém okolí sám, začínám si zvykat porušovat pravidla a dávám