Když jsem dneska ve Francouzském institutu popíjel kafe (mají ho tam skvělé), u vedlejšího stolu seděly čerstvé maturantky z protějšího gymnázia. Přišla jejich kámoška a říkala, že má 2,2,2,3. Žádná sláva, napadlo mě. Vypadala ale šťastně a povídala něco o tom, že jí to zatím asi pořádně nedochází. Uvědomil jsem si, že letos (1. června) mě čeká pěkné hranaté výročí maturity - čtyři roky. Že už to mám za sebou mi ale definitivně došlo až několik měsíců po zkoušce. To když jsem se probudil ze sna, ve kterém se mi zdálo, že ta maturita byla jen tak na nečisto a doopravdy mě vše teprve čeká. To ráno mi spadlo kámen ze srdce. Je to samozřejmě fraška, ale znovu bych ji s tím vším absolvovat zrovna nechtěl.