Fotopíkův asociační autotext V a 1/2, aneb Irreversible Christ Video

Čtení komentářů a debat o filmech Zvrácený (Irreversible) od režiséra Gaspara Noé a Umučení Krista Mela Gibsona stejně jako dlouhá řada reakcí pod Davidovým příspěvkem Nick Berg Video mě inspirovalo k napsání tohoto autotextu. Tak nějak jsem pojal nápad myšlenkově porovnat tyhle tři audiovizuální projevy lidstva, protože se vlastně týkají v různých obměnách téhož.

V čem si jsou tato "díla" podobná? Je to jejich poměrně nesmlouvavé zobrazení násilí, které si ve všech třech "filmech" přiznaně klade za cíl být co nejnaturalističtějším. Je to jejich dopad na vnímání a emoční prožívání diváka (pomineme-li, že dva jsou "jen jako" a třetí je, bohužel, doopravdy) podmíněné právě vizuálním běsem. Jsem toho názoru, že to je samo o sobě sdělením (odvolám-li se na Carlosův komentář k výše zmíněnému zápisu) - bestialita smrti a utrpení je devalvovaná přísunem sterilizovaného násilí v médiích ("sto tisíc mrtvých je jen statistika") či zestetizovaného násilí v počítačových hrách a Hollywoodských spektáklech ("zabít člověka je tak lehké, jako zmáčknout kohoutek", umírající zmizí v efektním záblesku nebo prostě lehne na zem, jakoby usnul, zatímco hrdina v koženém plášti a slušivých černý brýlích nezadýchán a nezpocen odkvačí vstříc dalším dobrodružstvím). Svým způsobem je objevné odkrýt v sobě již zasutou znalost, že trpící člověk skučí, chroptí a nebo němě trpí jako zvíře. Takováto "viscerální podívaná" nás vrátí do reality světa v němž žijeme a umožní nám vžít se do trpícho, to jest cítit se otřeseni nazřením a pochopením matérie bolesti a strachu ze smrti. Šokantní podívaná nás nesmlouvavě vytáhne z klidných zátočin automatických odpovědí na hrůzy v televizních zprávách ("Ach, to je strašné." následováno dolitím si sodovky do skleničky a v duchu se chystaje na sportovní noviny). Myslím si, že jednou za čas to je potřeba (ne proto abychom si na to zvykli, ale proto, abychom v sobě probudili citovou zainteresovanost, pohnutí a zhrození).

Teď ovšem přistupme k rozdílům:
Řekl bych, že každé z "děl" má své specifikum, které jej odlišuje od ostatních. Nejvýše bych hodnotil dílo Irreversible Gaspara Noé, které sice ukazuje scény, které mnoho diváků nutí odejít z kina v polovině promítání, ale násilí zde hraje roli větší než kdokoliv z herců. Naturalistické pojetí brutálního znásilnění krásné Alex (hraje ji Monica Belluci, která má shodou okolností v Utrpení Krista roli Maří Magdalény) v Pařížském podchodu, stejně jako odpudivé rozbíjení hlavy hasičským přístrojem v samém úvodu filmu, má významotvorný charakter. Všimněte si, že film je jinak obrazově velmi syrový a asymbolický (teprve závěrečná scéna s vodotryskem tento koncept svou nádhernou kamerou a kompozicí schválně rozbourává, čímž jen umocňuje dopad pointy). Funguje tak v kontrastu s něžnými scénami na konci filmu a nutí diváka přemýšlet. Zvrácený prostě ukazuje násilí, ale dává k němu další prvky vetkané do příběhu, v jejichž světle toto zobrazené násilí nabývá svého významu. Násilí je zde schválně zabíráno šokujícím způsobem, protože má vést diváka k zamyšlení nad osudem a křehkostí štěstí. Snažil-li bych se shrnout smysl a náladu filmu do jedné kryptické věty, pak by mne snad napadlo, že násilí je v Irreversible jak cílem, tak prostředkem.

Naproti tomu Utrpení Krista je plné mnohovýznamné symboliky a vizuálně vzletných scén, jenže jedinou filmem nesenou zprávou je pouze to zobrazované násilí. Můžeme se jen domnívat, jestli film očekává, že si smysl zobrazených scén do kina přineseme sami (což je kupříkladu můj názor a proto jsem ochoten film soudit mírněji). Bylo by to svým způsobem logické, protože film jako médium pracuje ve spojitosti s divákem a je-li tento již předpřipraven nějakými vědomostmi, případně již má vyýmyšleno poselství, které si tak jako tak z kina odnese, pak by bylo jistě kontraproduktivní se na tento jeho vklad nespolehnout. Přesto ale, nemohu se tomu ubránit (ač jsem zpočátku film velmi bránil), přijde mi film obrazově působivý, ale vnitřně poněkud dutý. Řekl bych, že Gibsonův film nemá srdce. Násilí je zde schválně zabíráno šokujícím způsobem, protože chce ukázat bolest Ježíšova utrpení a naznačit váhu jeho břímě. Shrnul-li bych obsah filmu do jediné (poněkud nespravedlivé) věty, pak by bylo možno říci, že násilí je v Utrpení Krista jen cílem, nikoli prostředkem.

No a nakonec tolik diskutovaný amatérský snímek popravy američana v Iráku členy Al-Kajdy. Ačkoliv jsem jej neviděl, slyšel jsem o něm a podobných snímcích dost na to, abych o nich mohl (alespoň si to tedy myslím) poněkud poreferovat. Podřezání člověka v televizi jistě není nic nového pod sluncem (stačí se podívat na filmy jako Chuck Norris: Missing in action 3), ale tim, že to je doopravdy a bez efektů, s přístupem k živému člověku jako k podsvinčeti, si film získal smutnou mediální slávu. Ale co je na tomto videu, mimo vědomí jeho skutečnosti, jiné v porovnání s výše zmíněnými snímky? Násilí je zde schválně zabíráno šokujícím způsobem, protože má psychologicky rozkládat a děsit, protože chce něčeho dosáhnout a to bez ohledu na cenu, kterou bude případně nuté zaplatit. Pokusím-li se opět shrnout svůj názor na zobrazené násilí v uvedeném snímku, pak bych asi řekl, že násilí je ve videu z popravy Nicka Berga pouze odosobněným a kalkulovaným prostředkem.

Přijde mi poněkud nadsazené (a navíc, přiznejme si to, i poněkud nemorální) porovnávat uměleckou úroveň těchto tří děl, ale přece jen musím říci, že ze srovnání pro mne nejlépe vychází Irreversible. Dívat se na Nick Berg video pro mne totiž není legitimní volbou (je to hyenizmus a nedostatek respektu k jeho památce) a ze srovnání Irrversible a Utrpení Krista vychází jasněji jako vítěz prvně zmíněný film z dvojice. Pokud si chcete přečíst hodně pozitivní a podle mne velmi přesnou recenzi na film Gaspara Noé, pak je snad nejlepší tahle na stránkách Chicago Times.