Čtení komentářů a debat o filmech Zvrácený (Irreversible) denicek.net/zvraceny-irreversible.html od režiséra Gaspara Noé a Umučení Krista [denicek.net/umuceni-krista-the-passion-of-the- christ.html] Mela Gibsona stejně jako dlouhá řada reakcí pod Davidovým příspěvkem Nick Berg Video denicek.net/nick-berg-video.html mě inspirovalo k napsání tohoto autotextu. Tak nějak jsem pojal nápad myšlenkově porovnat tyhle tři audiovizuální projevy lidstva, protože se vlastně týkají v různých obměnách téhož. V čem si jsou tato "díla" podobná? Je to jejich poměrně nesmlouvavé zobrazení násilí, které si ve všech třech "filmech" přiznaně klade za cíl být co nejnaturalističtějším. Je to jejich dopad na vnímání a emoční prožívání diváka (pomineme-li, že dva jsou "jen jako" a třetí je, bohužel, doopravdy) podmíněné právě vizuálním běsem. Jsem toho názoru, že to je samo o sobě sdělením (odvolám-li se na Carlosův komentář k výše zmíněnému zápisu denicek.net/nick-berg-video.html ) - bestialita smrti a utrpení je devalvovaná přísunem sterilizovaného násilí v médiích ("sto tisíc mrtvých je jen statistika") či zestetizovaného násilí v počítačových hrách a Hollywoodských spektáklech ("zabít člověka je tak lehké, jako zmáčknout kohoutek", umírající zmizí v efektním záblesku nebo prostě lehne na zem, jakoby usnul, zatímco hrdina v koženém plášti a slušivých černý brýlích nezadýchán a nezpocen odkvačí vstříc dalším dobrodružstvím). Svým způsobem je objevné odkrýt v sobě již zasutou znalost, že trpící člověk skučí, chroptí a nebo němě trpí jako zvíře. Takováto "viscerální podívaná" nás vrátí do reality světa v němž žijeme a umožní nám vžít se do trpícho, to jest cítit se otřeseni nazřením a pochopením matérie bolesti a strachu ze smrti. Šokantní podívaná nás nesmlouvavě vytáhne z klidných zátočin automatických odpovědí na hrůzy v televizních zprávách ("Ach, to je strašné." následováno dolitím si sodovky do skleničky a v duchu se chystaje na sportovní noviny). Myslím si, že jednou za čas to je potřeba (ne proto abychom si na to zvykli, ale proto, abychom v sobě probudili citovou zainteresovanost, pohnutí a zhrození). Teď ovšem přistupme k rozdílům: Řekl bych, že každé z "děl" má své specifikum, které jej odlišuje od ostatních. Nejvýše bych hodnotil dílo Irreversible Gaspara Noé, které sice ukazuje scény, které mnoho diváků nutí odejít z kina v polovině promítání, ale násilí zde hraje roli větší než kdokoliv z herců. Naturalistické pojetí brutálního znásilnění krásné Alex (hraje ji Monica Belluci, která má shodou okolností v Utrpení Krista roli Maří Magdalény) v Pařížském podchodu, stejně jako odpudivé rozbíjení hlavy hasičským přístrojem v samém úvodu filmu, má významotvorný charakter. Všimněte si, že film je jinak obrazově velmi syrový a asymbolický (teprve závěrečná scéna s vodotryskem tento koncept svou nádhernou kamerou a kompozicí schválně rozbourává, čímž jen umocňuje dopad pointy). Funguje tak v kontrastu s něžnými scénami na konci filmu a nutí diváka přemýšlet. Zvrácený prostě ukazuje násilí, ale dává k němu další prvky vetkané do příběhu, v jejichž světle toto zobrazené násilí nabývá svého významu. Násilí je zde schválně zabíráno šokujícím způsobem, protože má vést diváka k zamyšlení nad osudem a křehkostí štěstí. Snažil-li bych se shrnout smysl a náladu filmu do jedné kryptické věty, pak by mne snad napadlo, že násilí je v Irreversible jak cílem, tak prostředkem.