Nadešel čas, abych navázal na svůj, časem již notně zašlý, Asociační autotext II. , jelikož mě hryzlo svědomí, že jsem na jeho konci předjímal další pokračování a doposavad kde nic, tu nic (z očekávaných hord epigonů zřejmě nějak sešlo). Doufám, že jste se již těšili (jestli tolik, jako já, tak bych snad radši ani tohle neměl psát). Nicméně přejděme k věci samotné - slíbil jsem (ne explicitně, ale jen tak - mezi řádky), že dodám jeden přesvědčivý důkaz o tom, jak se naše kultura vytrácí. Od něj se odrazím a kdo ví, kam mě virtuální nohy mých skotačivých asociací zanesou... Chcete-li tedy ukázat nějaký názorný doklad toho, jak se naše kultura vytrácí (představte si to asi tak, jako by byla Kaspickým mořem, kterému se rok od roku zmenšuje vodní plocha) pak není lepšího příkladu než Velikonoc. Velikonoční zvyky jsou naším evidentním kulturním reliktem (což nemyslím pejorativně), který zde má své historické místo, ale do soudobé kontinuity velkokonzumního způsobu života (VKZŽ) prostě nezapadá a je tudíž vytěsňován a odvrhován. Co Kačenko - jak slavíte v Děčíně Velikonoce? Chodí kluci hodovat a dívky malují kraslice? Nebo už se tyhyle zvyky dávno nedrží? U nás v Hradci Králové to ještě docela jde, ale co já vím podle svých pražských konexí, tak hlavní město je na tom hodně bledě. Je nedodržování lidových Velikonočních tradic spolehlivým indikátorem postupu VKZŽ? Nevím, ale lze říci, že spolu tyhle dvě věci poměrně pěkně korelují. Nejhorší je (ale to se pouze domnívám z rozhovorů s takovými), že lidem v oblastech, kde se Velikonoce už neslaví, to ani nepřijde jako špatná věc a ztrácení kulturní identity, ale naopak mají za to, že jsou vlastně pokrokoví a progresivně nelpí jako zpátečníci na vyčpělé tradici, která již v současném moderním světě nemá místo. Možná, že to tak není, možná, že přeháním, ale dosavadní zkušenosti s touhle tématikou na mne udělaly takový dojem. Mimochodem, jsou to ti samí lidé, kteří pak jedou někam na venkov na dovolenou, aby zažili ty pravé "rurální Velikonoce", tu vesnickou miloučkou libůstku, ten relikt (teď už to pejorativně myslím) zašlých dob. Jedou mimo město, aby "zakusili trochu z těch směšných dob, o kterých psal Jirásek", aby uronily slzy nad starými dobrými dobami, kdy stromy rostly výš a život byl snazší... Doufám, že se mýlím, ale podle mne je tohle hořká pravda - VKZŽ nám nikdo násilně neimplantouje, my sami jej v sobě necháváme vzklíčit. Nepotřebujeme už "imperialistických ujařmovatelů" (což je mimochodem krásný komunistický neoarchaismus - ach, já si prostě nemůžu pomoci a musím čas od času vymyslet nějakou intelektualizující blábolivost - pamětníci si jistě vzpomenou, že minule to byla ideorhea), jsou jimy naše vlastní naděje, sny a touhy. Osedláváme se sami svými bezbřehými (prodejci umně indukovanými) sny o lepším životě, šťastnějším bytí a blahobytnějším světě. Naším jařmem je vlastní touha. No nic, zase jsem se trochu (moc) rozkecal... Příště bude o reklamě (stejně k tomu ten závěr neodbytně spěl). Dobrou noc, děti.