Jeden chlapík mě včera při sledování fotbalu na jedné zahrádce přinutil k přemýšlení, jestli stupidní kecy a komentářek tomuto sportu patří stejně jako míč, branky a trávník. Už od představování sestavy jsem věděl, že budu mít co dělat, abych to vydržel poslouchat až do konce druhého poločasu. Ten chytrolín totiž seděl přímo vedle mě a všechna ostatní místa byla obsazená. "Nenápadně" dával najevo, že jména všech hráčů z nominace mu nedělají problémy stejně jako orientace v jejich kariéře. Ukázal také svoje bohaté znalosti z taktiky a teorie fotbalu nemluvě o dokonalé orientaci v systému hry všech ostatních týmů. Celý stůl, který důvěrně slovoval jako "přátelé" se dozvěděl tak zásadní informace, že Němci hrajou hlavně obranu, zatímco Holanďani útok. A teď mě mrzí, že jsem si ty největší špeky nezapisoval. Zasmál jsem se hezky. Když padl druhý gól do německé branky, vracel jsem se zrovna z WC a nechtěně se tak připletl do cesty fandovi, který si mě vzal za krk a přitáhl na hruď tlapou, která celý život podává cihly a nedala mi nejmenší šanci odporovat. Bratrsky mě poplácal po zádech dlaní, která každý den drží v ruce zbíječku. Musel jsem s ním v objetí několikrát vyskočit, abych dokázal, že jsem Čech. Pak mě propustil a já se směl vrátit na svoje místo. S pohmožděnou krční páteří a vyraženým dechem mi to pořád přišel vroucnější projev lásky k národnímu týmu než řeči typu "Nevim, čeho jste se tak báli, já byl celou dobu úplně klidnej. Jak nastoupil Baroš, bylo 100% jasný, že vyhrajeme." Zajímalo by mě, co měl připravenýho pro případ porážky. Teď už chápu, proč od mého dědy, který už pár fotbalů viděl nikdy neslyším víc než "přál bych to spíš Slavii" a "hráli pěkně". Podobný "filosof" jako ten včerejší asi sedí v každé druhé hospodě. A tenhle měl možná štěstí, že mu jeho anglicky mluvící holka nerozuměla.