V pátek 13. jsem prožívala po delší době den na 200%. Vydalo by to na moc dlouhý příspěvek, kterým nechci unavovat. Když tedy přeskočím běžné denní záležitosti, povinnosti a večerní sešlosti v cirka čtyřech hospůdkách či klubech v mém rodišti, kdy tu se přidá někdo tam někdo a člověk tak splácí resty vůči kamarádům, které kvůli minimálnímu dojíždění domů trochu zanedbává, tajné spontánní, /a tudíž zakázané/ noční koupání a hodně pozdní návrat domů, nikoli ze společenské unavenosti.-), ale z neúprosného času, který se ne a ne zpomalit, když se člověk tak skvěle baví /tu fotbálek, tu kulečník, tam pokec, tam tanec.../ a náhle ráno... Přesto všechno mě asi nejvíc zasáhlo /ne nebylo to vzrušující koupání na Adama, i když voda byla báječná...;)/ náhodné setkání s mým dlouholetým nejlepším kamarádem, se kterým jsem se viděla naposledy o Vánocích loňského roku, třebaže pocházíme ze stejného města. Nevím, jestli jste se někdy chovali jako ufňukaní blázni, asi spíš ne, ovšem mě ta chvíle prostě dostala a když jsme si padli do náruči, brečela jsem jako dítě a nebyla radostí schopná cokoliv říct. No, jsem citlivka:). Nestydím se však za to, nebo alespoň v ten moment mi bylo jedno, že na nás všichni kolem civí a kámoši z nás nestíhají, protože jde o výjimečného člověka, který je jako můj druhý brácha a ztratit ve svém životě jeho by mě víc než mrzelo. Zdržím se radši dojemných výlevů a vzájemných šokovaných pohledů, kdy jsme se oba nějak na první pohled nepoznávali. Každopádně jsme ale po letošním půlroce studijních i jiných útrap došli k jednoznačnému závěru, a to, že si na sebe a vůbec kamarády čas vyhradíme vždy, i kdyby nás ubíjelo zkouškové, věčně jsme někde hledali ztracený čas apod. Ono totiž to slůvko "někdy" se docela často může změnit v "nikdy". Takže CARPE DIEM!