Tak tohle je deníček z vandru, který jsme podnikli s Carlosem. 3. září 2002 Toto je cestovní deník, pokřtěný v Úvalech (dle Karla - Carlose ve Cvalech) v 21:59 tohoto dne cestou vlakem do Pardubic. (Pokřtěno "Ryzlinkem Rýnským ze Znojma, nikoliv archivním) Jak jsme se do tohoto vlaku dostali? Máme namířeno do Šumperka - Jeseníků, které máme v úmyslu skrz na skrz prochodit. Samozřejmě jsme chtěli jet stopem přes Hradec, ale řidiči měli svůj den "vysrat se na stopaře". Vyměkli jsme po 3 hodinách stopování. Koho jsme v tomto vlaku potkali? Čuráka. Jmenuje se Pavel Še... možná b/(v)era. Zkrátka prej šéfredaktora MFD. Klasickej kravaťák, kterému s každou příčkou na kariérním žebříčku roste péro nejméně o 10cm. Poklopec nestíhá. 4. září 2002, Šumperk V Pardubicích bylo fajn. Ledva jsme dorazili, zapadli jsme do hospody na pár piv. Ale kde přespat? Park u nějké velké budovy přišel vhof. Ráno vyšlo najevo, že je to škola. Karel ještě zařezával a já se posmíval školáčkům, že už nemají prázdniny. Ráno nás překvapilo, jak jsou Pardubky pěkné město. Stopa do Hradce jsme chytli asi za půl hodiny. Svezla nás krásná mladá zrzka s maminkou. A nutno dodat, že řídila opravdu divoce. Hradec - štreka skrz celé město, nákup proviantu, dekapitace. Na silnici na Šumperk jsme byli velice asertivní. Viděli jsme, že týpek bere stopaře, a protože mu v autě zbývaly ještě asi tři místa, zeptali jsme se ho, kam jede. Nejdřív se zatvářil dost divně, ale nakonec nás nechal nastoupit. Nacpal nás všechny tři dozadu, ale ne proto, že by se chtěl vpředu rozvalovat sám - čekal totiž na kámoše, kterýmu jedinýmu zastavil - my ostatní jsme se mu do káry zkrátka přisrali. Svezl nás k motorestu za Týniště n. Orlicí. Netrvalo dlouho a staví další auto. Chlápek jen v trenkách, na zrcátku duhový CD s klukem, kterej se mu líbil. A před šaltpákou rozlořený drsný P, taky s klukama. Čekal jsem, že bude hovornější. Zeptal se jen kam jedeme a jinak nic moc. Říkal, že nás může vzít do Ústí n. Orlicí a že tamtudy stejně budeme muset, kvůli objížďce. To se nám (mně) moc nechtělo a když se ukázalo, že žádná objížďka není, vysadil nás ve Vamberku. Naštěstí po nás nic nechtěl - ty péčka mě trošku zneklidnily. Nakonec jsme se s Carlosem shodli, že je to vlastně OK, jen by mohl být decentnější. Byli jsme rádi, že nás vzal s sebou. Ve Vamberku Carlosovi zastavilo hned čtvrté (!) auto. Škoda 1??, týpek dost hustej, tak přes padesát. Svěřil se nám, že už podnikal v lecčems, od bordelů napříč celým podnikatelským spektrem. A vždycky zkrachoval. To byl ale také dost možná styl jeho podnikání :-) I když jel pomalu (tu škůdku ovšem docela proháněl) cesta uběhla rychle povídáním o povodních, kurvách a podobně. Šumperk je pěkný městečko plný krásnejch holek. "Seš Klinefelter, loudře?" "Nenalouduješ-li Julii, nalouduju ji já." 5. září 2002, Jelení studánka Přespali jsme na louce za Šumperkem. Dokonce se mi i něco zdálo a když jsem se probudil, byl jsem docela překvapenej, kde to jsem. Po vydatné snídani jsme vyrazili směr Praděd přes Černá pole, Rudoltice, Skřítka (zastávka na pivo), vyhlídku Ztracené kameny - ztratil je samozřejmě čert, až na Jelení studánku. Je tady přístřešek, kde budeme spát přímo luxusně a právě přišel Gazda, kterej bydlí tady na Františkově myslivně. "Ty brďo, to je les!" 6. září 2002, Praděd Právě jsme vystoupili na nejvyšší horu Jeseníků. Jak říkal Gazda, stojí to tu za velký kulový. Asfaltka až nahoru, spousta exotů a zkrátka nic moc. Je to zas ale první výstup pro náš zamýšlený český grand slam. Gazda byl zkušenej horal, kterej za 25 let Jeseníky prochodil skrz na skrz. Poradil nám, kde to stojí za to (před Pradědem nás varoval). V noci byla bouřka, ale nevadila nám. Spali jsme sice na úzkym a tvrdym, ale krásně v suchu. Tupý vrch Z Pradědu jsme sešli Divokým dolem ke Kamenné chatě. Je tam nádherný seník, kde by se dalo spát. Vydali jsme se k horní nádrži přečerpávací elektrárny. Chtěli jsme to seknout přes hráz, ale když už jsme byli skoro na konci, Velký Bratr nás poslal zpátky. Je fakt, že tam bylo všude spousta zákazů vstupu, ale my si jich zkrátka nějak nevšimli. Nechělo se nám to celé obcházet serpentýnou a tak jsme si dali vrchařskou prémii do svahu přes průsek. Horní nádrž je celkem slušné jezero, ale nechytli jsme zrovna nejlepší počasí, takže jsme ho obešli a vydali se zpátky právě k luxusnímu domečku na Tupém vrchu, kde táboříme. 7. září 2002 Kouty n. Desnou - nádraží V noci jsme se vyspali přímo skvěle. Zalehli jsme snad už v 21:00, ale zhruba do půl jedenácté jsme ještě tlachali. Děkujeme Českým lesům za jejich péči o turisty Ráno jsem si přivstali, abychom se stihli ještě před nákupem podívat (je sobota) podívat na vodopády na Borovém potoce - jsou nejvyšší v okrese Šumperk - 20m a nejvyšší stupeň má 8,3m. Jenže od Tupého vrchu jsou v mapě nějaké nepřesnosti - cesty, které ve skutečnosti neexistujou a podobně. Neměli jsme moc času a tak jsme se k vodopádům nedostali. Zaslechl jsem zvěsti, že v kopci, kde je ta přečerpávací elektrárna, mají vojáci takjnou základnu (jedna paní povídala) a elektrárna je tak trochu kamufláž. Napadlo nás tedy, jestli kolem elektrárny není v cestách zmatek tak trochu schválně. Zajímavé je, že ta mapa co máme je dělaná na podkladě dříve utajených map - vojenských a autorská práva na topografické údaje má právě ministerstvo obrany. Krám jsme sice našli otevřený, ale chleba byl už vyprodaný a sortiment nebyl zrovna široký. Rozhodli jsme se takto: Carlos pojede nakoupit do Šumperka a já tu na něj počkám, abychom zbytečně neplatili jízdné za oba a já zatím vyperu špinavé prádlo. Když se čtyři dny nemyjete a pořád se potíte během výstupů do kopců, je vám potom celkem jedno, jak studená je voda, v níž se konečně můžete vykoupat. Desná má stupňů jen několik, ale můžu vám říct, že lépe jsem si mýdla a vody už dlouho neužil. Naštěstí je krásné počasí a vyprané prádlo schne celkem rychle. Na druhou stranu je škoda, že jsme to s tím jídlem tak špatně odhadli a museli jet nakupovat místo chození po horách. Být vykoupaný ale také není špatné. 8. září 2002, Vozka Sotva jsem rozložil vyprané prádlo v Koutech, objevila se Mirka a nabídla mi chipsy. Začali jsme se spolu bavit a dozvěděl jsem se o ní, že jí bude 18 a je tady v pasťáku. Vyprávěla mi o sobě a dala mi svojí adresu, abych jí napsal. Uvařili jsme si polívku. Za tu chvíli si mě docela oblíbila. Neměla asi zrovna jednoduchej život a nikoho nemá. Potřebovala by trochu štěstí. Pak už přijel Carlos z nákupu a vyrazili jsme dál na Červenohorské sedlo. Cestou jsme ale ještě vařili u potoka na ohni těstoviny. Pomalu nám dochází butánek a tak musíme šetřit. Večer jsme dorazili na Vřesovou studánku, kde se dá spát v kapličce. Nevyužili jsem ji ale a zůstali pod širákem. Přidal se k nám Jura z Bruntálu, kterého jsme nejdřív minuli a měli trochu strach, jestli to není nějakej ochranář, kterej nás bude buzerovat. Naštěstí je to hasič. Cenná zkušenost - když neprší, pončem se na nic nepřikrývat, sráží se na něm voda, kterou pak navlhne spacák. Spíš se do něj zabalit. Na Vozkovi je krásně, ale potkali jsme tu partu pěti poláků. Nevím, jestli jsem to už nepsal, ale začínají se se mnou loučit Prestige, takže chodím v sandálech, jak to jen jde. Cestou na Červenohorské sedlo jsme se rozhodli sbírat odpadky, ale kdyby jsme brali fakt všechno, měli bysme jich asi tak dvě tuny. Od sedla dál už naštěstí tak hrozné není. 9. září 2002, Smrk Na Keprníku a Šeráku je pěkně. Bylo vidět, že je neděle - potkávali jsme davy výletníků. Ze Šeráku jsme sešli na Obří skály, kde se od nás odpojil Jura a my si dali oběd. Dole na Ramzové pivo. Pak opět stoupání na Smrk. Měli jsme v úmyslu přespat v přístřešku u Matesa kousek za smrkem, jenže zde jsme objevili jiný, tak nový (2002), že ani nebyl v mapě. Jmenuje se Mrazík. Pozorovali jsme západ slunce. Jsou tu spousty borůvek. Na ohni jsme si uvařili vepřové ve vlastní šťávě s nudlema. Lépe jsme se asi nenajedli za celou dobu. A ani jsme se lépe nevyspali - ležení bylo krásně měkkoučké a nebyla taková zima jako předcházející noci. Cestou sem potkáváme hraniční kameny. (Smrk je jednak na hranici s Polskem a druhak je trojmezím Moravy, Slezska a Kladska) Na jejich jedné straně je BB a na druhé FL. Zajímalo by nás. co to znamená. Ještě jednu důležitou věc David do deníčku nezaznamenal - moji cestu do Šumperku. Nasedl jsem do místní lokálky ŽD - Železnice Desná. Ve Velkých Losinách si ke mně přisedly čtyři dívčiny. Jako určení, říkal jsem si. Po pokusu navázat bližší kontakt, jsem ale další snahy zanechal. V Šumperku jsem nakupoval mimojiné v Penny Marketu. Měl jsem s sebou jeden Tang na cestu, a tak mě v obchodě obvinili z krádeže, kolaborace, daňových úniků a vraždy. Nakonec ale nějaká paní prověřila, že to opravdu bylo zboží zakoupené v jiné prodejně. Nemusel jsem tedy před popravčí četu. Pozor! Brzy vyjde kniha "Pravda o Davidu Majorovi aneb co v deníčku nebylo." a to teprve bude počteníčko. Ne jako tenhle brak. Kladská brána Obědváme. Vykoupali jsme se v potoce a míříme na Kralický Sněžník. Neměl bych bych zapomenout vyjádřit Carlosovi vděk a pochvalu za to, jak iniciativně, ochotně a v neposlední řadě dobře se stará o vaření. Já se mu většinou jen chabě pokouším asistovat. 10. září 2002, Kralický Sněžník Včera večer jsme pokořili Kralický Sněžník. Cestou nahoru jsme u ohlašovny Horské služby potkali dva ČVUTáky - Hynka a Větvičku. Vyfotili jsme se u Slůněte a pramenu Moravy a vrátili se zpět na ohlašovnu, kde jsme u ohně celý večer kecali s těma ČVUTákama. Vandrujou hodně a často jezděj do hor v Rumunsku. Noc byla teplá a naštěstí ještě bez deště, ale ten se i s bouřkou spustil teď ráno. Čekáme, až to přejde. U ohlašovny byla otevřená kůlnička, tak jsme si vlezli dovnitř. No ta kůlnička zas tak úplně otevřená nebyla. Trošku jsme jí museli pomoct, aby "byla otevřená". Před chvílí uhodil blesk tak 30m od nás... brrr! 10. září 2002, Velká Morava Déšť během dopoledne ustal, mraky se za chvíli roztrhaly. Ze Sněžníku jsme šli po hranici směrem na Klepý (Polsky "Trojmořský vrch" - tohle jméno se nám líbí víc). Chvilku jsem měl pitomou náladu. protože jsem měl hlad. Uvařili jsme si ale těstoviny se svíčkovou se salámem a borůvkama a bylo zase dobře. Z Klepýhoje pěkný výhled na Polsko. ...Právě jsem dojdl smažáka. Příborem! Nádhera. Pak už jsme sešli dolů z hřebenu na Velkou Moravu, kde jsme se umyli v řece. A pak už alou do hospody! Co zítra? Uvidíme. tamtéž - bus stop Karel, vlastně Carlos si včera dal pořádně do těla - u Marcelky (pozn.: - to je hospoda :-)) Když jsme odtamtud vypadli, byla už tma jak v noci a hledání místa na spaní bylo o to zajímavější. Moc problémů jsme si s tím ale nedělali a zalomili to kousek v lese. Trochu v kopečku. Carlos se celou noc klouzal dolů a já se chytře zapíral o batoh a pařez, takže jsem se vyspal nádherně. Ráno si Carlos usmyslel, že nutně musí vidět Patzeltovu jeskyni nebo umře. Nešli jsme k ní po cestě, ale přímo lesem, což bylo výborný vyvrcholení výpravy - prodírání se houštinama přes balvany a do krpálu. Už to vypadalo bledě, ale nakonec jsme jeskyni objevili. Připravili jsme se na sestup - přeci jen měla být 70m na délku a končit jezírkem, ale bylo jich tak 15 - 20. Podívali jsme se dolů, vyfotili se tam. Carlos z toho měl velkou radost, ale mě to trochu štvalo, protože jsme ani neměli pořádné světlo a h.... jsem tam viděl a vůbec... nemám zkrátka jeskyňovej den :-) Teď sedíme na zastávce, vaříme a čekáme na bus do Králíků, kde začneme stopovat do Prahy. Vařím další super mňamku - těstoviny se sýrovou omáčkou a vysočinou. Už se těším. Amsterdam Busem jsme se svezli do Králíků, kde jsme si obstarali stopovací cedulku a při jejím malování viděli na náměstí velký, pompézní a krásný (ne podle Carlose, ale podle mě) pohřeb. Na stop jsme čekali asi čtvrt hodiny, bral nás nějakej mladej kluk, ale jen do Žamberka. No a tam jsme asi nesundali bágly a už zastavil pán ve Favoritu a to sice Pražák, se kterym jsme se svezli až do Prahy. Cestou jsem se s ním ještě stavili na bojišti bitvy u Hradce a u Chlumce a kdybysme tolik nespěchali do hospody, těch pamětihodností by určitě bylo víc.