Umřu já, umřeš ty i všichni ostatní. Možná za dlouho a nebo také zatraceně brzy. Zažil jsem smrt několika svhých příbuzných, blízkých, sousedů i lidí, které jsem znal jen vzdáleně. Žádných z těch lidí neodešel, neopustil nás ani neusnul. Prostě umřel, vychladl a jeho tělo se rozložilo hnilobnými procesy a pochutnali si na něm červi. Nebo ho spálili a možná po něm zbylo pár zubů. Ale žádného z nich jsem umírat neviděl a nebyl přitom u nich. Až budu umírat, budu bezmocný a odkázaný na pomoc ostatních. Některé z nich to možná bude obtěžovat. Možná to bude bolet a budu mít strach. Mnozí z vás na tom ve chvílích před svou smrtí (než vaše těla vychladnou a sežerou je červi) budou podobně nebo ještě hůř. Až příště někdo umře vašemu známému nebo kamarádovi (a něco takového se určitě stane), přijde vám to líto a budete trochu tápat, co (a zda vůbec) byste mu měli říct. Možná se mu budete po nějaký čas trochu vyhýbat, abyste náhodou nenarazili na téma, že jeho nejbližší je mrtev a zítra po pohřbu (až ho spustí do jámy a zasypou hlínou, aby ten smrad nikdo nemusel čuchat), začne hnít a budou ho žrát červi. A možná většina z nás bude umírat za plentou, tyden.cz/text.asp?rid=7&show=text&tid=11003 úplně opuštění, protože příbuzní si budou myslet, že doktoži naše nemoci vypnou. A ti doktoři si to budou myslet také a ve chvíli, kdy budeme mlít z posledního nás pěkně zaintubují a zresuscitují, aby nás nenechali natáhnout brka hned na první pokus. Dnes se přeci neumírá ve skutečnosti, ale jen ve zprávách a ve filmech.
Komentáře
Takze lekari, sestry, medici,... se domnivaji, ze lepe se umira v byte, ktery duverne zname a mame ho radi! Pravda? Optimismus? Utopie? Euforie? Mam v tom zmatek. To je tak strasne jednoduchy rict! Ale k do z tech lidi opravdu ma na to videt toho sveho blizkeho umirat? A to nemluvim o schopnosti zvladnout situaci po strance osetrovatelske pece, tlumeni a odstranovani bolesti, udrzovani co mozna nejvyssi kvality zivota... Pokud bude clovek umirat zpusobem, ktery mu dovoli rozhlizet se po znamem pokoji, vyrovnane a s usmevem se rozloucit se vsemi pribuznymi a v klidu "odejit", pak je vsechno o.k. Pak take clovek muze umirat v nepopsatelnych bolestech, ktere neutisi ani konske davky morfia, a ty si zacnes prat, aby ten dotycny lezel v nemocnici, kde by mu NEKDO kompetentni byl schopny od te bolesti NEJAK ulevit, protoze ty toho schopny nejsi a ani vlastne nemuzes byt. Aspon ja jsem si tohle prala a situaci doma jsem naprosto nezvladla. Totalne jsem propadla, a to jsem si myslela, buhvijak nemam svou psychiku vycvicenou.
A rikam si, o co lepe bych se se ztratou cloveka, ktereho jsem mela tak moc rada, vyrovnavala, kdybych ho TAKHLE umirat nevidela. Trochu jsem se rozepsala, tak sorry!
Já viděl člověka umírat. Misím říct, že to je tak silnej emocionální zážitek, že ti to dost změní život. Alespoň mě jo.
Mno mě umřela skoro švagrová-srazil ji vlak na přejezdu(je to skoro rok a stejně sem z toho špatná)Byla sem i u psycholožky která prohlásila že si zato mohla sama!Což není úplná pravda..to je jedno prostě si myslím že SMRT je svině a není vůbec SPRAVEDLIVÁ!!!
Téma smrt je dost ošemetné. Si jen vemte, kolik lidí ve vašem okolí se už v mládí obává smrti. Člověk, když se zamyslí nad tím, že teď žije svůj život a zachvíli může natáhnout bačkory. Představa smrti a toho nic je děsivá. Radči si to snad nepřipouštět : )
Smrt...jedno slovo a tolik otazek...ta predstava ze vlastne neni nic...je to hrozny...presto se ale domnivam ze tady nejsme poprve a ani naposled...existuje neco jako "MOMENT BYTI"...je to ma teorie...proc jsme tu zrovna dnes??? A jak rychle poleti cas po nasi smrti??? Lze temer se stoprocentni jistotou rict ze se zde objevime znovu...mozna na jinem miste vesmiru...mozna taky jako uplne jina forma zivota...akorat si ten minulej zivot pamatovat nebudem...a to je zacarovany kruh zivota...stale tu nekdo bude...a i kdyby vesmir zanikl...tak zase je zde stoprocentni jistota ze kdyz vznikl jednou musi vzniknout i podruhe...zamyslete se nad tim... Co desi me je...ze prijdu o vsechno co jsem miloval...sice tu budu znovu ale...ne s temi lidmi se kterymi jsem tu byl predtim......
Mě umřeli dva kamarádi.Jmenovali se Myška a Zona.Myška se po 3 letech rozešla se Zonou.A on to nezvládl,spáchal sebevraždu,skošil z mostu.Myška z toho byla psichicky nadně a přesně za týden ukončila své trápení i ona, předávkovala se práškama.Bylo jim 14 let a zabila ja LÁSKA!!!
Byl jednou jeden mali chlapec a tomu jednoho dne blízko jeho desátých narozenin došlo že asi jednou umře a stim nic nenadělá. Pak si uvědomil že asi za to co proved půjde do pekla což ho v deseti kdy se nad otázkou smrti začal zamýšlet silně deprimujíci. A jak tak nad tim přemýšlel došlo mu, že bůh a ďábel jsou ty největší blbosti, které si kdy lidstvo vymyslelo. To ho ovšem postavilo před možnost, že po smrti je jen nicota a temno neexistence. Zlatý peklo říkáte si?? Tak se ulkidnil tím, že si řekl, že to bude jako kdyby spal a tak o sobě nebude vědět což je o proti večnosti strávené v nicotě takoví malí ráj. Od té doby jsem chodil světem a smál se smrti do tváře. Nic pro mě nebyla, bylo mi jedno jestli zařvu dneska, zítre nebo za sto let! A tak to šlo rok za rokem. Pár lidí kolem mě zemřelo, vlastně jenom dva. Jeden z nich byl sice můj blízký příbuzný, ale mě se to netklo. Mrtví prd ví tak jedeme dál a čest pro padlé bude až tahle jízda skončí. Bylo mi jedno kam mě život zavane a jak to se mnou skončí vždyť jednou zhebnu i já tak co??! pak jsem potkal jistou osůbku(ne nebyla to moje životní láska to až za chvíli:)) a jestli se jsem nikdy nevěřil v křesťanské náboženství tak tahle žena byla pro mě na mé cestě takoví malí kristus. řekla mi "koukni támhle něco v té tmě svítí! Vidíš? Co to je? to si zjisti sám." Změnila mě a svět se začal měnit se mnou... A pak jednoho dne jsem potkal bytost pro kterou bych zaplatil životem. Miluji ji a ona mě. Vím že je se mnou šťastná a to je vše co potřebuji k žití... Teď jsem šťastný a život dává smysl. Zní to hezky ne? Takhle bych mohl i umřít ne?? jenže jem i pouhých patnáct let časi se mění. a jestli tady tyhle stránky budou za dalších patnáct let tak vám napíšu jak to dopadlo...