Asi začnu se sebeobranou

Není to ani měsíc, co přepadli mého kamaráda. Není to ani den, co přepadli mě.

Kámarád se ubránil, respektive svůj notebook, a dokonce se s vervou odvážně vrhnul útočníky pronásledovat. Nakonec však vlivem slzného plynu, který mu stříkli do očí, byl rád, že se vůbec dopotácel na kolej.

Já se neubránila, nevzmohla jsem se na žádný odpor. Nemusela jsem vlastně nic bránit, mimo svou osobu a psychiku. Paradoxně jsem si ten den zapomněla všechny doklady a peněženku v jiné tašce, takže když u mě objevili jen nějaké papíry z přednášek a úzetka, nechali mě jít. Možná se zalekli těch zákoníků ;)
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych byla viktimizována. Člověk si to prostě tak nějak nepřipouští. Proč hned malovat čerty na zeď? V podstatě se mi nic nestalo, mimo ten šok, trauma a momentální paranoie, že mě všichni sledují, kamkoliv se hnu, každý kouká jen na mě a ztráty důvěry vůči cizímu okolí, jsem v poho.

Každopádně vážně uvažuji o kursech sebeobrany. Kdysi jsem dělala kickbox, ale to bylo spíš pro formu a pro image. V tom překvapení, když mě jeden zabavil: „Nemáš cígo?“ a druhý se z nenadání zjevil za mnou a chytil ze zadu pod krkem, mi byli výkopy prd platné.

Je sranda, že za dob studií mě každý rok okradli, letos přepadli, co mě čeká příště? Výjimečně musím přiznat a pokorně dát za pravdu tátovi, který se mě snaží už nějaký ten pátek přesvědčit, abych si pořídila slzák, když se vracím kolikrát pozdě sama a za tmy. Smutné jen je, že spousta žen začne o nácviku sebeobrany uvažovat, až když se stanou oběťmi.

PS: nenahlásila jsem to, proč taky. Nic mi nevzali a protože byla tma, svědci žádní, objasnění ataku a rekognice by byla dost marnost:(