Tak ty chudý mě dostihli dřív, než jsem si stačil uprdnout. Vracim se z Motola z tý zkoušky a na Palačáku mě najednou zastavila nějaká babička. Nebo spíš baba - rozměrama. Začala se omlouvat, že mě obtěžuje a prosit ať se na ni nezlobim. Nemluvilo se jí snadno. Nakonec z ní vylezlo, že ji okradli o všechny peníze a další důchod bere až za tři týdny. V tu chvíli mě nějak nenapadlo se zeptat kdo a kdy to byl a jak se to stalo. Prostě jsem jí dal tolik, aby aspoň pár dnů nebyla o hladu a doufal, že nebudu jedninej, když si ještě někomu řekne. Neřekl bych, že jsem padl do nějaký léčky. Když jsem jí ty prachy dával, tekla jí slzička po tváři. A jestli padl, čert to vem. Za chvíli mě napadlo, jestli jsem jí třeba neměl dát víc a vrátil se, abych se podíval, co dělají ostatní lidi, který osloví, ale už jsem ji nenašel. Za prvé. Doufám, že ten, kdo ji okradl se bude smažit v pekle. Nemusim snad psát, jak mě sere, že se něco takovýho dějě a že každýmu, kdo něco takovýho udělá by se měla useknout ruka. Za druhé. Nejdřív jsem váhal, jestli to sem napsat. Ale je to příhoda, která se nestává každej den (naštěstí - z jakýhokoliv úhlu pohledu) a takový do deníčku každopádně patřej.