Sopar a la fresca

Sopar a la fresca neboli večeře pod širým nebem je další hezká (a tentokrát o něco klidnější tradice), kterou jsme si na Campusu užili. Spočívá v tom, že si každý uvaří vlastní jídlo, donese si ho na náměstí, kde jsou připravené stoly a všichni společně večeří. Na pódiu se mezitím předvádějí artisté, tanečníci, kouzelníci nebo kdokoliv podobný vás napadne.

My z Campusu jsme všichni vařili něco ze zemí původu a mezi Čechy tak padla volba na bramboráky a ovocné knedlíky, které jsou jednoduché a dají se připravit bez problémů skoro všude. Vaření se nám povedlo a obojí chutnalo výborně opravdu jako bramboráky a ovocné knedlíky. Jen z toho šíleného množství mi běhal mráz po zádech - kdo to všechno sní? Na zapití jsme také mysleli a přivezli s sebou Rum, Bechera, Fernet, Zelenou a slivovici. Jestli se našel nějaký nešťastník, který okusil všechno, nevím.

Přišli jsme na náměstí, obsadili místo u stolu a začlo se jíst. Že by se někdo vyloženě sápal po skvostech české kuchyně, to ne. Byl jsem z toho trochu rozladěný, protože pomyšlení na to, že by se něco z toho mělo vyhodit se mi ani trochu nelíbilo. Chtělo to nějaký marketing, vzhledem k okolnostem asi ten přímý.

Zapomněl jsem tedy na chvíli na svůj talíř, vzal ten vrchovatě naplněný bramborákama a proměnil se v postolního cestujícího a nabízel excelentní českou pochoutku. A slavil úspěchy. Po bramborácích se zaprášilo, zbyly asi jen čtyři, které jsme nakonec dali k zítřejšímu obědu novým známým z nedaleké usedlosti.

A vložené investice se od sousedních stolů zanedlouho začaly vracet. Tu v podobě salátu, tu melounu, esmaïdy nebo jiné bábovky. Zachvilku jsem byl totálně ztláskaný a k prasknutí. Za zvláštní zmínku stojí domácí kozí sýr (božská to věc, kterou bych asi nejedl znaje její původ předem :-)), maďarský paprikový salát (ještě lepší v kombinaci s tím sýrem) a galicijský flambovaný nápoj, kterej šel do hlavy tak rychle, že jsem to ještě nezažil.